„Pokud někdo trpí představou, že jeho práce je dokonalá, měl by okamžitě odejít do důchodu,“

• Foto

Vždy mne zajímalo, jak bydlí architekti zvučných jmen. Podělíte se se čtenáři o podobu vašeho bydlení?
Jsem zastáncem tradičních evropských hodnot životního stylu, tedy i v bydlení. Bydlím v menším rodinném domku ve velice romanticky zasazené vesnici nedaleko od okraje Prahy. Po rodičích jsem zdědil velkou zahradu, která hlavně pro maminku představovala životní lásku a formu seberealizace. Takže moje forma bydlení je rozhodně navázána na život na zahradě, a to nejenom v létě. Zahrada pro mě představuje kouzlo přírodní krásy, ale zároveň i možnost osobní kreativity, neboť zahrady a zahradní architektura je pro mě jeden z nejmilejších oborů mé profese, i když to možná na první pohled tak nevypadá.

Vaší specialitou jsou především dopravní stavby a veřejný prostor. Kde čerpáte inspiraci? Věnujete se i něčemu jinému? Navrhujete ještě prostředky veřejné dopravy?
Ano, mojí celoživotní láskou jsou dopravní stavby a dopravní systémy. Možná asi nejvíc železnice a městská doprava, i když vlastně bych k tomu měl připočítat lodě, letadla, a k tomu zbývá doplnit silniční dopravní prostředky. Nikdy jsem nedělal úplně rozdíl mezi láskou k dopravním prostředkům a k dopravním stavbám. Pro mě je to jeden krásně vzrušující celek, který může nekonečně mnoha způsoby modelovat krajinu a spoluutvářet podobu měst a sídel. A s tím právě souvisí téma veřejných prostorů. Veřejný prostor vždycky byl, je a bude svázán s dopravními funkcemi, ale zrovna tak i se zelení, parky a designem městského mobiliáře. A zase jsme u té mé lásky k zahradám. V tématu veřejných prostorů se tak možná uzavírá trochu okruh mých milovaných témat – dopravy, urbanismu, designu a architektury, samozřejmě se zvláštním důrazem na zahradní architekturu.

Ptáte se, jestli ještě stále navrhuji prostředky veřejné dopravy. Samozřejmě. Naopak, veřejná doprava získává na významu a prestiži, takže logicky projektů v této oblasti spíše přibývá. V nedávné minulosti v mé práci dominovaly návrhy designu zejména kolejových vozidel – soupravy metra, tramvaje a železniční vagony. Tyto projekty samozřejmě pokračují, ale k nim se přidaly autobusy, elektrobusy, trolejbusy a jejich hybridní kombinace, což je jeden z velkých trendů v rozvoji současných forem veřejné dopravy.

Co české architektuře, podle Vás, opravdu chybí?
Více odvahy a větší pluralita názorových směrů, kam se má architektura ubírat. Podíváme-li se do okolních států, stačí třeba jen po Evropě, vidíme, že vedle sebe existuje několik paralelních názorových proudů a vývojových linií. Každá z nich může dosahovat ke špičkovým kvalitám a představovat názorový posun do budoucnosti. Bohužel u nás je, podle mého názoru, teoretiky architektury akceptovaná v naprosto převážné míře jenom názorová linie minimalismu a neofunkcionalismu. Jiné názorové proudy nezískávají ideovou podporu. Je to obrovská škoda. Podívejme se třeba na Francii, Španělsko, Velkou Británii nebo Brazílii. Kolik úžasných tendencí a názorových proudů se tam v urbanismu, architektuře a designu paralelně vyvíjí. My se v tomto směru ochuzujeme. Odvrácenou stranou tohoto monotématického náhledu na architekturu je doznívající stylová nevytříbenost období po „podnikatelském baroku“ a „developerské všehochuti“. Rovněž nám chybí důsledné zapojení architektury a designu do veřejného prostoru. Je to však téma, které se stále hlasitěji otevírá. Je to veliká příležitost!

Chybí českým investorům odvaha? Hrají stále na jistotu a preferují rozpočty před kreativitou?
Nedovolím si generalizovat jeden úhel pohledu. Naštěstí se objevují už odvážné koncepty a odvážní investoři, a to jak v soukromé, tak ve veřejné sféře. Ale je jich zatím dost málo. Funguje zde jakási neviditelná forma autocenzury, kdy už pouhá představa, co netradičně pojatý projekt vyvolá za vlnu zlovůle a klasické české závisti a nepřejícnosti, může působit jako dokonalý nástroj vyprázdnění ambicí, chuti a odvahy.

V kategorii dopravních staveb pořád platí, že opakovat 100 × prověřené řešení je větší hodnota než přijít s novou koncepcí. Odvaha se stále ještě pořád občas „trestá“. Ale nejsem pesimista, okolní svět nás naštěstí nutí tyto postoje postupně přehodnocovat. 

Na čem aktuálně pracujete?
Už několikátým rokem pokračuje příprava a schvalování nového územního plánů Hradce Králové. Tuto velkou zakázku jsem získal s kolegou Tomášem Vymetálkem na základě vítězství v mezinárodní ideové urbanistické soutěži. Z opačného spektra práce mé a mého ateliéru dominuje nový design vagonů pro RegioJet a rekonstrukce lůžkových a lehátkových vozů pro slovenskou firmu Wagon Service travel. Úplně novým projektem je koncepce nového designu autobusů, elektrobusů a trolejbusů pro společnost SOR Libchavy.

Jak jdou v našich podmínkách dohromady kreativní, neotřelé, často komplikované stavby s územními plány a architektonickými koncepcemi měst? Je pro Vás těžké obhajovat na magistrátech nebo u investorů své vize?
Představitelé magistrátů různých měst a konkrétní investoři si z veliké části vybírají sami mě, takže se nemusím naštěstí nikde vnucovat a podbízet. Přesto nebo možná právě proto bývá největším kamenem úrazu závist, arogance a nepřejícnost od lidí, kteří se sami nedokázali uplatnit. Samozřejmě, že noční můrou každého projektanta je délka schvalovacího procesu na příslušných úřadech. To je skutečně stupňující se horor. Ale v tom nemám podmínky já osobně ani horší ani lepší. To je syndrom investiční nemohoucnosti našeho prostředí a naší doby.

Jaký je Váš vztah k organické architektuře nebo termínu Structural Morphology?
Zde opět naváži na moji lásku k přírodním tvarům, zahradám a květinám. Křivky, ladné tvary, přenesené z přírodních objektů do architektury a designu pro mě představují naprosto přirozenou linii mého uvažování. Nejsem, a asi nikdy nebudu rigidní „krabičkář“. Takže před hranatými tvary mě asi vždy až do smrti budou násobně více inspirovat objekty dynamicky tvarované, navržené spíše jako výraz výtvarné intuice. Snad právě proto mě tak fascinovaly a dodnes fascinují stavby Oscara Niemeyera nebo Eera Saarinena. Z velkých současných tvůrců musím s velkou úctou jmenovat např. Santiaga Calatravu nebo Massimiliana Fuksase.

Často pracujete s ocelí, lany a moderními krycími materiály v podobě fólií a plachet. Proč?
Už jsem zmínil, že mám rád dynamické a organické tvary. Zároveň však miluji architekturu a design, který evokuje poetiku strojů nebo třeba eleganci lodí. Jelikož často navrhuji halové a velkorozponové konstrukce, jsou závěsné systémy a membránové konstrukce logickým východiskem pro jejich zastřešení. Mám rád styl „high tech architecture“, který se s těmito konstrukcemi často spojuje. 

Realizoval byste dnes některé své projekty s odstupem času jinak? Které a v čem by byly jiné? Chybujete?
Samozřejmě, že chybuji. Pokud někdo trpí představou, že jeho práce je dokonalá, měl by okamžitě odejít do důchodu – to říkával můj tatínek. Pokud člověk dostane šanci, že jsou jeho projekty realizovány, je to nepřeberné zrcadlo drobných úspěchů i proher. Člověk se z toho permanentně učí, ale zároveň není nikdy dost poučen, protože každý projekt je v něčem nový, přináší nové výzvy, příležitosti a s tím související nebezpečí omylů. Obecně bych řekl, že bych u většiny svých projektů s odstupem času zůstal u základní navržené koncepce, ale kdybych tak mohl vyměnit některé materiály, konstrukční detaily, anebo zpětně některé dodavatele stavby s jejich technologickou nekázní…

Sledujete práce svých kolegů nebo mladých dravců, kteří opustili brány škol? Co Vás od nich zaujalo? Jak vůbec vnímáte nastupující generaci mladých architektů?
Už dlouhodobě působím na Českém vysokém učení technickém, na Fakultě stavební a na Fakultě architektury, externě i na Fakultě dopravní. Dává mi to šanci dívat se na generace studentů s určitým časovým odstupem. Nemyslím si, že by dnešní studenti byli generačně lepší nebo horší, než jejich předchůdci. Mají daleko více možností, s tím souvisí, že někteří z nich mají i daleko větší osobní dravost. Pokud je tato dravost přetavena do kreativity a šťavnatého pracovního nasazení, tak je to úžasné. Bohužel se ale někdy tato dravost promění v bezskrupulózní aroganci. Někteří jedinci si myslí, že když dodělali školu, tak že jim patří svět. To je možná v pořádku, každý z nás to v nějaké formě trochu prožil. Ale pokud si někdo myslí, že mu svět bude patřit na základě negativistického vymezování se vůči svému okolí, pak je to cesta podporující tu naši nešťastnou lokální závist a nepřejícnost. Jelikož však věřím v naprostou převahu síly pozitivně tvořících jedinců, tak se dívám na nastupující generaci s optimismem a důvěrou. Právě proto mám rád sepjetí s atmosférou univerzitního života. Je inspirující a neomrzí. 

Autor

• Bc. Fejfar Vítězslav