Maďarská architektura v duchu Imreho Makovcze a neobvyklá vila velvyslance

Kolem dvou výrazných osobností – Imreho Makovcze a Györgyho Cseteho – se od 60. let soustředila skupina architektů a výtvarníků, která vytvářela velmi zvláštní stavby, inspirované starou dřevěnou lidovou architekturou maďarského venkova, ale také poněkud pohádkovou tvorbou architekt přelomu století Ödöna Lechnera. Tak začaly vznikat venkovské kostelíky, zemědělské farmy či obytné domy. Měkce modelované dřevěné konstrukce velmi dobře korespondovaly se svým okolím a staly se postupně velmi populární. Jen málo staveb je však skutečně originálních. Maďarská organická architektura byla totiž postupně rozmělňována a neuměle apodobována, proto kvalitních objektů v tomto osobitém stylu je jako šafránu. Imre Makovecz dosud patří k nejvýznamnějším architektům v Maďarsku a platí také za konzervativní osobnost společenského života. Popularitu získal svými stavbami na mnoha místech Maďarska, a které mají zcela individuální kompozici. Od roku 1959 pracoval v různých státních konstrukčních kancelářích. Průlom jeho kariéry znamenal rok 1981, kdy si založil – využívaje úzké možnosti povolené režimem – svou vlastní konstrukční kancelář jako družstvo. Projektoval řadu veřejných budov, především na venkově, a to kostely, kulturní domy, ale často i rodinné domy.

 
Díla Imreho Makovcze

Neobvyklý pavilon v Seville
Hlavním architektonickým dílem Imreho Makovcze je maďarský pavilon na světové výstavě, konané v roce 1992 v Seville. Právě tento smyslný, dráždivý, antromorfní maďarský pavilon byl jedním z mála na Expu ’92, které odmítly studenou architekturu high-tech s typickým názorovým vyjádřením technického pokroku. Makovecz použil přírodní materiály a bohatou symboliku, kterou se mu podařilo evokovat ducha a historii východní Evropy. Stavba, převážně z ručně opracovaného dřeva, byla prosycena atmosférou, prozrazující velké sny a ambice nové maďarské společnosti. Makovecz svým geniálním nadáním dokázal udržet návrh v poetické rovině a nepřekročit hranici, která dělí poezii od parodie nebo kýče. Vnější vzhled budovy připomíná venkovský kostel se sedmi věžemi. Interiér byl rozdělen na dva prostory temnou vstupní chodbou, která symbolizovala sevřenou polohu Maďarska mezi západním a východním světem. Člověk mohl podlehnout i dojmu, že vstoupil jako biblický Jonáš do břicha velryby. Tím, že byla střecha posazena velmi nízko k zemi, nezbylo místo pro okna, takže nic nerušilo elegantní oblouk žeber, končící ve vrcholu hřbetem, připomínajícím páteř obratlovce.Na západní stěně se žebra nespouštěla k podlaze, ale mizela za mohutnou vnitřní stěnou, která byla tím nejlepším nápadem celého pavilonu. Byla vysoká přes dvě patra a nahoře ji zakončovala galerie. Povrch se podobal průčelím středověkých domů, ale zároveň mohl někomu připadat jako řada ohromných obličejů středověkých válečníků. Jejich oči tvořily okna galerie a ožívaly pokaždé, když se v nich objevil zvědavý návštěvník. Po vstupu do západní části pavilonu se návštěvník ocitl na skleněné průhledné podlaze, kterou bylo vidět dolů na žebra, procházející od vrcholu střechy až pod skleněnou podlahu, kde vytvářela dojem lodního trupu. Tento prostor nabízel překvapení v podobě suchého stromu, který svými větvemi čněl nad skleněnou podlahou a kořeny rozkládal pod ní. Strom byl centrem kompozice efektní světelné show, která spolu s hudbou tvořila velmi zvláštní efekt.

Celý nezkrácený článek si můžete přečíst v čísle 5/2005 časopisu KONSTRUKCE.

Autor

• (red)