„Pojďme hledat příčiny!“ vyzval ostatní člen řídícího výboru Asociace PPP Roman Kramařík
Rubrika: Ekonomika
Česká republika v přípravě prostředí pro zavedení metody veřejně-soukromých partnerství zaostává za Maďarskem i Polskem, o zbytku států EU nemluvě. Toto nemilé zjištění čekalo na účastníky nedávné 3. konference Public Private Partnership 2005 – PPP a legislativa. V konferenčním sále pražského hotelu Jalta se sešla více než stovka developerů, ekonomů, právníků a zástupců stavebních firem. V menšině tentokrát byli ti, jichž se projekty PPP týkají neméně: představitelé státní správy a samosprávy. Člen řídícího výboru Asociace PPP Roman Kramařík podotkl při zahájení konference, že rok se s rokem sešel a nebyl realizován žádný významný PPP projekt. „Pojďme hledat příčiny,“ vyzval ostatní. My jsme mu po skončení konference položili několik otázek.
Jak hodnotíte konferenci Public Private Partnership 2005?
Srovnejte její přínos s loňskou akcí. Takových konferencí je mnoho a přiznám se, že na tuto otázku nemohu dát kvalifikovanou odpověď. Byť sám jsem s konferencí velmi spokojený, nemohu objektivně hodnotit, protože jsem ji pomáhal moderovat. Marketingově byla akce velmi dobře zvládnutá. Jinak se však na těchto konferencích dlouho mluví stále o tom samém. Nemyslím si, že už to má pro kohokoliv zásadnější přínos. Chtělo by to konečně pokročit dále, aby se mohlo psát o prvních realizovaných projektech. Do chvíle, než se udělá několik úspěšných PPP projektů, nebude stejně jasné, kde jsou problematická místa takové spolupráce. Firmy mají o PPP pochopitelný zájem. Snaží se o tom něco dozvědět a neberou PPP pouze jako módní věc.
Hovořil jste o tom, že od konání loňské konference se neuskutečnil žádný velký PPP projekt. V čem vidíte hlavní příčinu?
V Česku je příliš mnoho lidí, kteří hledají důvody, a příliš málo lidí, kteří hledají způsoby. Většina čeká na legislativu, což je v podstatě nesmysl. První projekty na municipální úrovni mohou být realizovány a na žádnou legislativu se čekat nemusí. Když jich bude více dobrých, začnou na sebe nabalovat další – jako sníh na malou kuličku, ze které je posléze obří sněhová koule. Veřejnost potřebuje vidět, že to v praxi funguje, pak se postoj k PPP určitě změní. Chce to prostě pár prvních odvážlivců. Hrdinného úředníka, který řekne: Tento projekt chci udělat, PPP pro mne není způsobem, jak na projekt sehnat peníze, které by jinak nebyly, nýbrž způsobem, jak projekt realizovat efektivně a rychle při optimálním rozdělení kompetencí mezi soukromý a veřejný sektor – lepším než při běžném, jednoduchém nákupu stavebních prací či jiných služeb.
Proč má u nás příprava legislativy tak dlouhé trvání, když lze čerpat ze zahraničí?
Obecně takový proces netrvá dlouho, pokud je politická vůle. V Česku proces netrval vůbec dlouho, právě naopak – byl až příliš rychlý, a to na úkor kvality. Nikde v zahraničí neexistuje univerzální norma o PPP, kterou bychom mohli jen přeložit. Většina zemí dokonce žádný zákon vůbec nemá. V různých zemích existují jenom různé polovičaté zákony, které se obvykle týkají veřejné autority při zadávání projektů, žádný reálně použitelný pro náš případ, protože autoři zákona si dali mnohem ambicióznější cíl – vytvořit všeobjímající normu. Určitě jsou u nás využitelné zahraniční zkušenosti. Autoři českého zákona se na jádro, jež je poměrně jednoduché, pokusili naroubovat řadu problematických konceptů – jako například samostatný způsob zadávacího řízení nebo tzv. soukromou iniciativu.
Která země má nejlépe propracovanou tuto problematiku?
Určitě je to Velká Británie. Díky precizně organizované veřejné správě a jasné zpětné vazbě (a politických důsledcích!) z neúspěšných projektů mají Britové největší zkušenosti a veřejný i soukromý sektor ze zbytku Evropy k nim jezdí na zkušenou.
Celý nezkrácený rozhovor si můžete přečíst v časopise KONSTRUKCE číslo 3/2005.