„Ve většině případů zpomalují povolovací proces spíše odborná vyjádření než rozhodnutí místních stavebních úřadů,“

• Foto

Je podle Vás aktuální průměrná doba pro projednávání jakéhokoliv stavebního povolení v pořádku? Povolovací proces u nás je v celosvětovém porovnání na 127 místě, například jsme za Čadem či Kongem.
Nejsme tvůrci uvedené statistky, takže si nedovolím hodnotit její závěry. Podle našeho názoru je v této otázce poměrně zásadní odlišit běžné stavby (např. rodinných domů), od staveb většího rozsahu. Podle našich informací ve většině případů „zpomalují“ povolovací proces spíše odborná vyjádření než rozhodnutí stavebních úřadů. Není ojedinělým jevem, že na např. závazné stanovisko památkového úřadu se čeká i několik měsíců. Hlavním problémem však pravděpodobně zůstává mnohdy nedostačující počet fundovaných pracovníků s odpovídající praxí. Zároveň se domníváme, že povolovací proces zatěžují často účelová vyjádření celé řady dalších subjektů.

Pokud by se ze samospráv přenesly kompetence na stát, kolik úředníků by teoreticky přišlo na úřadech samospráv o práci? Měly by obce pro ně jinou práci?
Návrh věcného záměru stavebního zákona počítá s tzv. delimitací, tedy přechodem úředníků zajišťujících povolující řízení pod Nejvyšší stavební úřad. Je spíše otázkou, kolik z nich se rozhodne pod tento úřad přejít, a zároveň kolik budou města obce ochotny uvolnit. Přeci jen do pracovníků investovaly nemalé finanční prostředky, například na doškolování, na zkoušky odborné způsobilosti a podobně.

V současné době jsou stavební úřady součástí obecních úřadů, a ty mohou do jejich práce různě zasahovat a ovlivňovat. Nový zákon by měl zajistit nezávislost…
Podle našeho názoru se toto tvrzení nezakládá na pravdě. Představitelé měst a obcí nejsou těmi, kdo ovlivňují stavební řízení. Při předložení věcného záměru stavebního zákona byl poměrně často skloňován pojem systémová podjatost. Ze strany Ministerstva pro místní rozvoj však nikdy nedošlo k předložení jasného důkazu, resp. jednoznačné statistiky, že je systémová podjatost tak zásadním problémem. Očekávali bychom, že tvrzení, o nějž se opírá v zásadě celý návrh systémových změn, bude podloženo informací o množství ročně zahájených řízení, kolik z nich je napadeno systémovou podjatostí a u kolika z nich dojde k potvrzení uvedené domněnky. Je důležité také uvést, že i v případě vytvoření navrhovaného Nejvyššího stavebního úřadu, mohou být tito pracovníci systémově podjatí. Otázkou však je, jak se bude taková situace řešit v případě, že všechny stavební úřady budou spadat pod stát – Nejvyšší stavební úřad. V současné době se takové řízení přesune pod jiný stavební úřad – v jiném městě či kraji.

Někteří odpůrci nového zákona namítají, že „dříve se muselo uplatit více úředníků, nyní bude stačit uplatit jen orgán odvolací“. Tím se vlastně veřejně dává najevo, že úředníci v obcích jsou součástí korupčního prostředí… Je toto relevantní argument pro to, tuto změnu neschválit?
Ani tento názor není opodstatněný a celá myšlenka je tedy poněkud účelová. Ačkoliv je Svaz měst a obcí ČR zásadně proti uvedené systémové změně, jsem toho názoru, že takový argument není rozhodně tím zásadním pro úvahu nad neschválením navrhované změny.

Hrozí podle Vás potlačení zájmů obcí, ochrana památek či životního prostředí? Pokud ano, proč si to myslíte? Můžete uvézt nějaký příklad? 
Podle našeho názoru je celý návrh krajně nevyvážen ve prospěch stavebníka a téměř vůbec nezohledňuje potřebu ochrany veřejného zájmu, naopak se snaží o jeho maximální eliminaci. Taková právní úprava neodpovídá požadavkům na moderní řízení státu, neboť ochrana veřejného zájmu (např. ochrana vod nebo ovzduší) je ve svém důsledku zájmem každého jednotlivce.

Nesprávnost navrhované úpravy (vyjmout z kompetencí dotčených orgánů jen ty, které se vztahují ke stavebním řízením a zbytek těmto orgánům ponechat) lze prezentovat na příkladu povolování kácení dřevin. To v současné době povolují obecní úřady, a to buď formou závazného stanoviska, pokud dále navazuje řízení dle stavebního zákona (kácení je prováděno v rámci stavby), nebo formou rozhodnutí, pokud žádné další řízení nenavazuje. Dle navrhované právní úpravy by nový stavební úřad povoloval kácení dřevin v rámci staveb, avšak ostatní kácení dřevin by zůstalo v kompetenci obecních úřadů. Jednu a tutéž agendu by tedy vykonávaly dva typy úřadů, které by pravděpodobně nebyly sjednoceny ani na ústřední úrovni. Z předloženého návrhu totiž není zřejmé, kdo by byl nadřízeným orgánem – Nejvyšší stavební úřad, Ministerstvo pro místní rozvoj, či jednotlivé resorty, do jejichž činnosti daná agenda spadá. Nelze pominout ani riziko povolování věcně nepříslušným orgánem v případě, že kácení nakonec nebude prováděno v rámci stavby nebo naopak.

V jednom ze svých prohlášení uvádíte, že „centralizovaný stavební úřad je nereálný a nepraktický“… V dnešním světe se nicméně vše globalizuje, centralizuje a tím zefektivňuje…
Ne vždy je však centralizace přínosem. Budiž nám varovným příkladem popření principu subsidiarity nekoncepční a nepřipravený převod výplaty sociálních dávek z gesce obcí s rozšířenou působností na úřady práce. S důsledky se města a obce potýkají do současnosti. Téměř exponenciální zvýšení finančních prostředků státu, zneužívání tohoto nástroje tzv. obchodníky s chudobou, praktická absence efektivní kontroly, zvýšení sociálního napětí v desítkách měst a obcí atd. představovaly veskrze záporné „efekty“ tohoto sociálního inženýrství. Máme reálné obavy, že i předložený návrh může mít při jeho naplnění rovněž mnohé negativní důsledky. Samozřejmě jiné, ale pro územní samosprávné celky ve svém vyznění více než neblahé.

Pro moje pochopení… Co je to „smíšený model veřejné správy“ a v čem spatřujete přínosy?
Velmi jednoduše řečeno je smíšený model veřejné správy stav, kdy je na územní samosprávu státem přenesen určitý rozsah výkonu státní správy. V podstatě tedy stát vykonává státní správu v přenesené působnosti prostřednictvím úředníků, kteří nejsou zaměstnanci státu, ale zaměstnanci obcí či krajů. Orgány obcí a krajů spravují své záležitosti samostatně v rámci samostatné působnosti a dále ještě vykonávají státní správu v rámci přenesené působnosti. Hlavním přínosem tohoto modelu je přiblížení státní správy občanům, stejně tak jako lepší schopnost úředníků rozhodovat o daném území z důvodu znalosti místních poměrů.

Jak by mohlo například potřebě průběžné kontrole výstavby pomoci například 3D modely aktuálního stavu výstavby (BIM), záznamy z dronů… Data aktuálního a reálného stavu by se průběžně zasílala do centrály. Nebylo by tedy potřeba několikrát osobně navštěvovat stavbu, což je jeden z argumentů odpůrců zákona.
BIM je samozřejmě velmi dobrou možností, jak zajistit odpovídající podklady jak pro stavitele, tak následně pro uživatele dané stavby. Vždy se však jedná o podklad, který může být zatížen ne / úmyslnou chybou zadavatele. Proto se domníváme, že kontrolu a šetření skutečného stavu na místě, nemohou nahradit.

Závěrem bych rád uvedl, že věcný záměr stavebního zákona, tak jak byl předložen k připomínkování, v první řadě postrádá řádnou analýzu míry zásahu do současné organizace veřejné správy, zejména co se týká rozsahu převodu agend jednotlivých dotčených orgánů a s tím související delimitaci zaměstnanců. Z toho pak vyplývá nedostatečná analýza výdajů na realizaci rekodifikace stavebního práva. Věcný záměr také zcela postrádá důkladnou analýzu důvodů způsobujících nepřiměřenou délku příp. z pohledu stavebníka neúspěšné ukončení stavebních řízení. Jako jediné důvody jsou zmiňovány složitost právní úpravy, neprofesionalita úředníků a velké množství správních aktů vydávaných dotčenými orgány státní správy, aniž by byla zohledněna např. nevhodnost umisťovaných stavebních záměrů (záplavová území apod.) nebo neshody mezi vlastníky dotčených nemovitostí a stavebníkem. Bez uvedené důkladné analýzy není možné připravovat tak zásadní zásad do stávajícího systému.

Nicméně chci poděkovat paní ministryni pro místní rozvoj Kláře Dostálové za její snahu zrychlit stavební řízení. Svaz maximálně podporuje nástroje jako fikce doručení, fikce rozhodnutí a řadu další pozitivních procesních nástrojů. Institucionální změnu však odmítáme, neboť právě tato radikální úprava by nakonec mohla celý nový zákon a řadu skvělých nápadů pohřbít.

Mgr. František Lukl, MPA (nar. 30. 10. 1977)
Je absolventem Právnické fakulty Masarykovy univerzity Brno (diplomová práce na téma Role Evropského soudního dvora při dotváření práva ES a jeho aplikace v členských státech). V listopadu 2010 získal titul Master of Public Administration (MPA) na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, pod záštitou Nottingham Trent University. Od 1. června 2001 do 31. prosince 2002 byl vedoucím právního oddělení Referátu kanceláře přednosty Okresního úřadu v Hodoníně. Od 1. ledna 2003 do 15. února 2005 byl vedoucím odboru kanceláře starosty s kompletní právní agendou města. František Lukl je starostou Města Kyjova, a to od 15. února 2005. V letech 2013 až 2014 vykonával funkci Ministra pro místní rozvoj. Od roku 2015 je předsedou Svazu měst a obcí ČR.

Autor

• Ing. Cieslar Stanislav