„V zemi vysoké úmrtnosti projektů je potřeba pracovat na řadě věcí paralelně,“

• Foto

Obligátní otázka na úvod. Jak a kde bydlí uznávaný architekt Vašeho formátu?
Bydlim v ateliéru Huti architektury na Malé Straně na Úvoze 5, je to tu nádherný, mám vyčleněnej jeden malej pokoj („ředitelna“), kde mám u zdi na trojkladkovym kladkostroji svisle danou postel, kterou na noc vyklopim a spim na ní. Někdy si připadám jako už úplnej magor, protože v 73 a půl letech je to už trochu moc velká habaďůra, ale zachraňuje mě to, že unikám na chalupu do Jizerských hor, kde se udržuju v stabilnim psychickym klidu, myšlenkový čistotě.

Dřevo, sklo a kámen jsou pro Vaše práce charakteristické. Měl jste odjakživa jasno v materiálech, ze kterých jsou vaše díla realizována? Jaký je Váš vztah k oceli?
Mám čím dál tím víc jasno, ale ani ve svym pokročilym věku úplně jasno nemám. Po návratu z cest jsem se zapřísahal, že budu jako nějakej vobyčejnej domorodec z ostrova nebo pastevec stavět z přírodních materiálů. Dělám různý věci, zrovna teď se bude otvírat nemocnice, která je z dost velký části z betonu, skla, oceli a kamení, protože různý šance a různý příležitosti upravujou, modifikujou naše záměry. Rozhodně dřevěná věž pro dobrý vyhlídky nemá stejnej výtvarnej a stavební záměr jako pavilon soukromý nemocnice. Do nemocnice těžko proniknete dřevem, to není pro tenhle druh staveb asi ten pravej materiál. Proto jsme na nemocnici do Mladý Boleslavi použili klasický materiály včetně betonu a oceli. Snad i to se dá díky svýmu umístění, tvaru, proporcím a pojetí nazvat přirozená architektura.

Ve druhém letošním čísle KONSTRUKCÍ jsme představili projekt dřevěné vzducholodi v pražském DOXu. Když Vás poprvé oslovil jeho ředitel Leoš Válka, věděl jste hned, že dřevěná vzducholoď je přesně to, co v pražském veřejném prostoru chybí? Jak se vůbec vnímáte současné rozporuplné názory komunálních politiků na téma, jaká architektura je pro Prahu „vhodná“?
To je hned několik otázek dohromady. K Doxu. Už to bude skoro pět let, kdy nás Leoš Válka oslovil (pozor – nepoužívám plural maiestaticus, ale protože nedělám sám, tak mluvim v množnym čísle, a vzducholoď jsme dělali s Davidem Kubíkem a Zbyňkem Šrůtkem). Myšlenka se vyvíjela pozvolně, Leošovi taky od začátku nebylo jasný, co to bude, ale po několika našich návrzích přišel s nápadem – on!, že to bude vzducholoď. Nám se tenhle nápad nesmírně zamlouval, hlavně tim, že cituje v lidskym podvědomí zakořeněnej tvarovej archetyp a odvolává se tak na daleko širší spektrum pocitů, než kdyby to byla jakási konstrukce, která tuhle konotaci nemá. A musim říct, že od okamžiku, kdy to Leoš řekl, mě nikdy nenapadlo, že by to mělo bejt něco jinýho. A už vůbec mi nevadí, že to napadlo jeho a ne mě, což u tak načuřenýho jedináčka je velmi zajímavej stav mysli. Názory komunálních politiků na to, co se má dělat v Praze: Podívejte, na to, co se má stavět v Praze, nemaji ucelený názory architekti ani kritici. Vzhledem k tomu, že Praha je určitě jedno z pěti nejkrásnějších evropských měst, je strašnej problém najít v soudobý architektuře něco, co je tak dobrý, aby to tu mohlo stát, a vedou se o tom velmi rozporuplný diskuse. Musíme si uvědomit, že žijeme v době, kdy architektura byla za přispění nás architektů samotných hodně zašlapaná do bláta. Přijde určitě doba, kdy se z toho bláta v plný kráse zvedne a bude nám všem k velký radosti, ale ta doba ještě nenastala.

S kolegou Davidem Kubíkem tvoříte ve vaší Huti architektury sehraný tým, zdá se… pracuje se Vám lépe s parťákem? Spousta architektů si do své práce nerada nechá mluvit…
Chcete mi říct, že buď Kubík do toho, co děláme, nesmí kecat nebo když do toho kecá, že ho nemám rád a nebo že už jsem tak vyšeptalej, že když mi Kubík nenapovídá, tak nejsem schopnej samostatnýho činu? Ani jedna z těch třech možností neplatí. Celej život, a řikal jsem to několikrát, mám úžasnou kliku na parťáky. V Sialu jsem se potkal s těma nejlepšíma svý generace, Emil Přikryl, Johny Eisler, Mirko Baum, Míra Masák, nebudu jmenovat všechny, i když by si to zasloužili. DA studio – byli zase ti nejlepší svý generace, Jára Zima, Standa Fiala, Tom Prouza, Markéta Cajthamlová, znáte nějaký lepší z jejich generace? A teď to není jen David Kubík, kterej strávil šest let na AVU s mym dobrym kamarádem Emilem Přikrylem, kterej byl jeho profesorem, ale je to i Tom Kosnar. Když děláte s bezva lidma, tak i ješitnej člověk si občas nechá říct. Kluci řadu projektů dělaji samostatně, pracujeme tak, jak nám to vyhovuje. Není to ani diktát, ani monolog, ani úplně kompletní dialog, dodržujeme určitý pravidla vzájemnýho respektu. A protože jsou skutečně dobrý, tak musím zaklepat – je to příjemná práce. Taky se bratrsky dělíme o prachy.

Jaké jsou ve světě současné trendy ve využívání dřevěných konstrukcí? Kam směřuje jejich vývoj?
Víte, ono nejde o dřevěný konstrukce, jde o vývoj celý architektury. Zmínil jsem se v předchozích odpovědích, že architektura na tom není dobře. Je pravda, že to, nad čim člověk ustrne, když to vidí v tvrdym skle, betonu a oceli, tak dřevo asi tim, že dřevěný konstrukce jsou většinou menší, přináší do jistý míry lidskej a přátelskej rozměr. Kam směřuje jeho vývoj? Rozhodně nepatřim ke studijnim typům, který vyjmenujou, co se zrovna ve dřevě postavilo. U nás v Huti používáme klacky, kmínky a víc a víc konstrukce, který vytvářejí měkký, bionický tvary. Hodně se zabejváme použitim membrán, který, jako třeba na Gulliverovi v Doxu, chráněj jemný dřevěný konstrukce před povětrností, zvyšujou jejich dlouhověkost a odolnost. Ale rád bych zdůraznil jednu věc, my nejsme fanatici dřevěných konstrukcí, my si jen myslíme, že je to překlenovací krok mezi už opuštěnou krásnou architekturou předchozích dob a zatím ještě nezformulovanou krásnou architekturou budoucnosti, krásnou ve smyslu, že se bude hromadně, takřka beze zbytku lidem líbit. Jsme v mezidobí a děláme překlenovací kroky. A k tomuhle překlenutí architektonický mezery nám dřevo připadalo jako možná trochu vhodnější materiál, než některý tvrdý, a možná v případě betonu přímo odpudivý materiály, odpudivý pro běžnýho člověka, ne probůh pro mě. Snažim se pohled běžnýho člověka naprosto respektovat a snažim se mu vyjít vstříct.

Nejspíše se shodneme na tom, že pokud se najde osvícený investor, promítá se to automaticky i do výsledku díla. Oslovují Vás ale i takoví, které odmítáte? Máte například nějaké profesní „TABU“? 
Začnu od zadu. Jsem obyčejnej selfmademan, kterej začínal v příkopu vedle silnice. Když máte velkej hlad, tak i rozšlápnutej řízek ležící v centru Paříže na chodníku je pro vás lákavou pochoutkou, který neodoláte. Já těch tabu v žádnym směru nemám moc, dalo by se říct, že s výjimkou bolševiků žádný tabu nemám. A bolševici pro mě nejsou tabu, ty prostě nenávidim. Investoři. Ano máte pravdu, jakej je investor, to se pozná na tom baráku hodně silně. Máme kliku, že máme občas bezvadný investory. To je vzácnost v týhle době. Třeba Aleš Voverka, pro kterýho jsme dělali Muzeum a maják Járy da Cimrmana. Ano, to je kamarád, chová se kamarádsky po všech stránkách a respektuje člověka. Máme některý investory, na který nevzpomínám v dobrym. Nejsem blázen, abych je jmenoval v tisku, to se nedělá. Každý si musí uvědomit, že investor, který je nadán mocí svých prostředků, má na sobě gigantickou zodpovědnost. Je to zodpovědnost, která se promítá na všechny strany, není to jen krása díla, ale i jeho ekonomický podmínky, dohody se společníkama ... A protože jsem párkrát už zažil i polohy, kdy nejsem architekt, ale jsem investor, uvědomuju si, jak je často obtížný, dostát takovýmu úkolu.

Na čem aktuálně pracujete?
Teď jsme probírali seznam projektů, na kterých pracujeme, blíží se k 40. V zemi vysoké úmrtnosti projektů (ne naší vinou!) je potřeba pracovat na řadě věcí paralelně, prostě proto, že žijeme v divoký době, která často krásný záměry převrací vzhůru nohama. Zaplaťbůh, práce máme hodně, podařilo se nám za konec roku 2016 a 2/3 roku 2017 zrealizovat osm staveb, což je v Čechách skutečně dost. A aby bylo jasno, kdokoliv se na nás obrátí, nikdy ho neodmítnem, každej záměr si zaslouží svou individuální pozornost a doufáme, že to ještě dlouhou dobu vydržíme. Já totiž nejsem penzijní typ.

Foto: René Volfík

Výběr z dokončovaných/dokončených staveb v poslední době: Rozhledna Doubravka – Praha 14 Kyje, Klinika Dr. Pírka – Mladá Boleslav, zvedací lávka přes řeku Klenici v Mladé Boleslavi, vzducholoď Gulliver – DOX Praha 7, golfový resort – Kácov, věž v Jeruzalémě – Izrael, transbordér v Nantes – Francie, muzeum, věž a transbordér u Baťova kanálu.

Autor

• Bc. Fejfar Vítězslav