Růst produkce oceli táhl export, pokles cen znamenal pro oceláře snížení tržeb o 5,4 %

• Foto

České hutní firmy mají za sebou náročný rok 2016. Nesl se ve znamení rizika uznání tržního statusu Číny, nových antidumpingových řízení a vyjednávání o podobě systému obchodování s povolenkami v letech 2021 – 2030. „Rozhodování v EU na politické úrovni, které zásadně ovlivňují fungování a budoucnost hutních podniků v Česku bohužel zabraly velkou část našeho úsilí v roce 2016,“ řekl na úvod Jan Czudek, generální ředitel a předseda představenstva Třineckých železáren.

Objem výroby českých hutních podniků se v roce 2016 zvýšil: výroba surového železa stoupla o 3,3 % na 4,17 milionu tun a výroba surové oceli se zvýšila o 0,8 % na 5,31 milionu tun. Výroba válcovaného materiálu meziročně vzrostla o 6,5 % na 5,21 milionu tun a k mírnému poklesu o 4,7 % na 553,5 tisíce tun došlo u ocelových trubek vlivem snížené zahraniční poptávky.

Ekonomické výsledky podniků sdružených v Ocelářské unii zaznamenaly meziroční pokles tržeb o 4,5 miliardy Kč na 79,5 miliard Kč. Zisk před zdaněním vzrostl o 27 milionů Kč na 2,7 miliardy Kč. „Za udržení zisku před zdaněním vděčíme optimalizaci nákladů a také nárůstu exportu o 7,9 %. České ocelářské firmy v roce 2016 vyvezly přes 5 milionů tun oceli,“ říká Ashok Patil, generální ředitel a předseda představenstva ArcelorMittal Ostrava. Naprostá většina vývozu, celkem 92 %, směřovala do zemí EU (Německo, Polsko, Slovensko, Itálie, Maďarsko nebo Rakousko).

Meziročně se globální produkce surové oceli po poklesu v roce 2015 zvýšila v roce 2016 o 0,9 % na 1,63 miliardy tun. Na tomto vývoji se nejvíce podílela Čína s 808 miliony tun (+1,2 %) a další asijské země. Ve druhé polovině roku 2016 došlo k nárůstu cen vstupních surovin pro hutní průmysl, což se významněji promítne do výsledků roku 2017. Celkově za rok 2016 došlo k růstu cen energetického uhlí (+14,5 %) a významnému růstu ceny železné rudy, která zdražila ze 40 USD na začátku roku 2016 až na 79 USD v prosinci 2016. Naopak z pohledu celého roku zlevnil například šrot (–9 %), jehož podíl ve výrobě se dlouhodobě pohybuje kolem 40 %.

POLITICKÉ OTÁZKY VÝROBY OCELI

Velkým tématem uplynulého roku byl boj proti udělení statusu tržní ekonomiky Číně, které by zásadně oslabilo ochranu EU před dumpingem subvencované oceli. Čeští oceláři se zapojili do celoevropské kampaně spojující politiky, podniky i odbory z ocelářství, ale i z jiných odvětví. Evropský průmysl zatím nachází zastání v Evropském parlamentu, a to i díky práci českých europoslanců, ale bohužel nikoliv u řady národních vlád.

Čína se kvůli rozhodnutí EU neudělit jí status tržní ekonomiky obrátila se stížností na WTO. Spor bude trvat minimálně rok, a tak i nadále bude na straně evropských firem přetrvávat nejistota související s účinnou obranou proti neférovým praktikám čínských firem a vlády.

Problém dumpingu se ale netýká jen Číny. Odhadovaná nadkapacita ve světě je 400 – 500 milionů tun oceli. Mnohé státy se proto cíleně a dlouhodobě snaží o podporu domácího průmyslu. Írán například oznámil plán navýšit výrobní kapacity z 28 na 55 milionů tun oceli ročně. Vlády těchto zemí uměle chrání své trhy před dovozem ze třetích zemí a významné národní podniky podporují pomocí levných úvěrů či laxních environmentálních předpisů. Pro české a evropské ocelářské firmy je velmi obtížné v takovém prostředí konkurovat. „Import oceli z těchto zemí ovlivňuje české oceláře, byť nepřímo. Ocel se díky naší vnitrozemské poloze sice nedostává na tuzemský trh, ale vytlačuje naše produkty z trhů v EU i jinde,“ říká k dovozu oceli za dotované ceny Dmitrij Ščuka, předseda představenstva Vítkovice Steel.

Další obrovskou hrozbou je probíhající revize evropského systému obchodování s emisními povolenkami (EU ETS). Pokud revize dopadne tak, že české ocelářské firmy budou nuceny dokupovat kolem roku 2030 až 40 procent povolenek na volném trhu, stoupnou místní výrobní náklady nad únosnou míru. Výsledkem revize EU ETS tak může být únik uhlíku, tedy situace, kdy se průmyslová výroba přesune do zemí třetího světa, které na tunu vyrobené oceli vypouští až o 50 procent více CO₂ než evropské firmy. Bohužel současný stav vyjednávání v Radě není pro oceláře příznivý, i přes snahu Evropského parlamentu špatný návrh vylepšit.

České ocelárny investovaly do svých výrobních provozů od roku 1993 přes 100 miliard Kč z vlastních prostředků: 60 miliard do modernizace výroby a 40 miliard do ekologických opatření. Právě díky dlouhodobým investicím do ekologizace dosáhly podniky významných úspěchů. Emise tuhých znečišťujících látek snížily za toto období o 94 %, SO₂ o 72,8 %, oxidů dusíku o 68 %. Při výrobě 1 tuny oceli vyprodukují až o 50 % CO₂ méně, než podniky mimo Evropu.

Čeští oceláři se snaží prosadit:

• • snížení aukčního podílu povolenek až o 5 %, aby bylo možné bezplatné přidělování pro odvětví průmyslu ohrožená únikem uhlíku,
• • ochranu nejohroženějších odvětví před škodlivým dopadem aplikace mezisektorového korekčního faktoru,
• • uznání ekologičnosti opětovného používání odpadních plynů pro výrobu elektřiny v podobě bezplatných povolenek.

VIZE OCELÁŘSTVÍ V ČR DO BUDOUCNA

S ohledem na proměnu prostředí a nové výzvy se členové asociace rozhodli, že oborové sdružení Hutnictví železa projde k polovině roku 2017 transformací. Na první pohled je viditelná změna názvu na Ocelářská unie a zcela nové logo asociace. „Dosavadní posádka asociace pod vedením Jaroslava Raaba odvedla velký kus práce a aktivně a erudovaně pomáhala prosazovat společné zájmy všech členů. Nyní sice dochází k nutné generační výměně, ale i nadále bude naše asociace hájit zájmy ocelářů jak v České republice, tak na půdě evropských institucí,“ říká nový statutární ředitel Ocelářské unie Jan Rafaj.

Aby mohlo ocelářství v Česku nadále fungovat, musí se vypořádat s několika výzvami. „Firmy musejí přizpůsobit své kapacity poptávce a soustředit se na výrobu nejprogresivnějšími technologiemi. K tomu ale potřebujeme jistotu ve věcech, jako jsou ceny energií nebo budoucí podoba systému obchodování se skleníkovými plyny. Máme chuť a sílu konkurovat výrobcům oceli z celého světa, ale potřebujeme k tomu rovné podmínky. Ocel je 100% a donekonečna recyklovatelný materiál, čímž je v porovnání s ostatními materiály unikátní. Spolu se zásadním snížením vlivu na životní prostředí takto může ocelářství zaujímat významné místo v průmyslové výrobě v ČR a EU v 21. století,“ dodává na závěr Jan Czudek.

Autor

• (red)