Reakce na článek profesora Marka aneb úvahy o SBRA v praxi

Práce prof. Marka a kolektivu šiřitelů této nové metodiky sleduji, čtu pozorně jejich příspěvky v odborném tisku a kdysi jsem se i poctivě zúčastňoval konferencí, které se tomuto způsobu navrhování věnovaly. Doposud se jednalo o teoretizování a o snahu zrovnoprávnit v normách metodu SBRA s ostatními dimenzačními postupy. Ve svém článku se prof. Marek zamýšlí nad neochotou různých oborových pracovníků přijmout pravděpodobnostní postupy v praxi. Zmiňuje pedagogy na školách, naivní představy studentů o budoucnosti navrhování konstrukcí a neochotu projektantů učit se nové postupy. Protože jsem také praktikující projektant, chtěl bych zde zmínit několik aspektů, které mi z hlediska použití této metody v praxi vadí. Předem uvádím, že ne všemu jsem zřejmě úplně porozuměl a že moje popisy nebudou asi terminologicky čisté, za což se tedy předem omlouvám. Doufám, že se mi tímto příspěvkem podaří dosáhnout, aby byly některé postupy v metodice SBRA více objasněny a podány srozumitelněji projektantům, kteří se učili posuzovat konstrukce metodou dílčích součinitelů. Možná se pak ozřejmí, že k fungování stavebních konstrukcí lze přistupovat i jinak a že naše zavedené představy o rovnovážných stavech nejsou zcela přesné.

PRINCIPY PRAVDĚPODOBNOSTNÍCH PŘÍSTUPŮ
Předně nastíním, jak jsem pochopil pravděpodobnostní postupy a jak k nim ve svých následujících úvahách přistupuji.

V principu se jedná o to, že vše, co stavební dílo činí stavební konstrukcí, je nahodilé a není přesně známo, která veličina a v jakém rozsahu se na realizovaném objektu projeví. Stochastické jsou vnější vlivy – zatížení, rozměry jednotlivých prvků, a tedy i konstrukce, proměnné jsou materiálové charakteristiky a dimenze prvků, nahodilost vstupuje do způsobů uložení a stykování. Náhodnost se projeví i při dimenzování, např. mez kluzu oceli se pohybuje v nějakém rozsahu s různými četnostmi. Aby se určila pravděpodobnost poruchy (překročení standardizované míry přetvoření, pevnostní kolaps, vyčerpání kapacity při požární situaci, nepříznivé dynamické odezvy apod.), musí se provést sada výpočtů s náhodně zvolenými vstupními veličinami. Tyto vstupy se „losují“ z tzv. histogramů. Náhodně se sáhne např. do grafu, který představuje působení větru v čase, a náhodně do grafu, kde je určena intenzita větru v nějakém rozsahu. Časové křivky zde určují pravděpodobnost spolupůsobení různých zatížení.

Obdobně se volí dimenze profi lu, měly by se spočítat průřezové charakteristiky pro náhodně vybrané odchylky dimenzí, například v mezích válcovacích tolerancí. U tyčí tvaru I by se pak náhodně volila tloušťka stojiny a výška profi lu, nahodilé budou i tloušťky a šířky přírub, a to pro obě pásnice různě.

Pak se navolí moduly pružnosti materiálu – histogramy četnosti lze získat např. z měření hutních společností. Konstrukce se uloží, i tam lze vymyslet nespočet různých způsobů uchycení, od dokonalého kloubu po absolutní vetknutí, a pro takto vylosované vstupy se provede jeden výpočet. Losování se opakuje a s novými hodnotami se provede další výpočet. Počet těchto kroků vychází z teorie pravděpodobnosti. Aby se dala prohlásit daná pravděpodobnost za prokázanou, musí se těchto propočtů uskutečnit u jednoduchého prvku několik desítek tisíc. V případě konstrukcí složených z více prvků se počet kroků logicky zvyšuje. Ne vždy autoři pravděpodobnostních postupů považují vše za nahodilé, někde kupříkladu prohlásí, že nahodilá jsou jen zatížení, v jiných případech volí za proměnné průřezy a materiálové vlastnosti. Nevysvětlují však, proč právě tyto volby jsou správné a proč jiné veličiny si usmysleli považovat za neměnné, nyní často používaným výrazem – deterministické. Zatím jsem popisoval principy, kterými se získávají vnitřní síly v prvcích. O postupu vyhodnocování se zmíním později.

HISTOGRAMY
Jak jsem uvedl výše, pro určení výpočetních vstupů se náhodně vstupuje do grafů četnosti jednotlivých změřených veličin, tzv. histogramů hodnot. Pro některé charakteristiky existují seriózní podklady získané dlouhodobým měřením. Jiné histogramy se volí podle zákonitostí pravděpodobnosti a používá se např. Gaussova křivka rozložení. Existují práce, které zkoumají možnosti vytvoření histogramů, např. z omezeného počtu naměřených veličin. Problém však vidím v zanedbání vzájemných závislostí například u materiálových charakteristik. Tak třeba u oceli existují histogramy meze kluzů, nezávisle na nich ale existují i jiné histogramy, třeba sledující přetvárné vlastnosti – moduly pružnosti, součinitele příčné deformace – Poisson, součinitele délkové roztažnosti teplem a nakonec i histogramy objemové hmotnosti.

Proč nejsou tyto hodnoty uváděny ve vzájemnostech, vždyť zajisté neplatí, že pokud má hutní výrobek vyšší modul pružnosti, může mít zároveň podprůměrnou mez kluzu a součinitel příčné kontrakce třeba uprostřed Gaussova rozložení. Správně by se měly používat vícedimenzionální grafy nebo by se mělo pracovat s databázemi, kde jsou pro jeden materiálový vzorek uvedeny všechny měřené veličiny. Vylosuji-li např. materiál z histogramu modulu pružnosti, měly by se načíst i ostatní charakteristiky tohoto zvoleného vzorku, a ne sahat třeba pro Poissonovu konstantu do jiného histogramu. Takovéto materiálové vlastnosti se pak použijí u jedné sady výpočtů na jednom konstrukčním prvku, a to až do závěrečné fáze, tedy jeho posouzení. Celý výpočet u jednoho losování se ukončí například posudkem na pevnost, zde pak musím použít tu mez kluzu, kterou vykazoval vzorek vylosovaný třeba kvůli svému modulu pružnosti. To se zatím dotýkáme jen homogenního materiálu. Ale jaké soubory měření potřebujeme např. pro beton nebo dřevo?

Kupříkladu dřevo má moduly pružnosti a smyku závislé na směru vláken, charakteristických pevností je zde pak minimálně šest druhů.

Zřejmě ani zde nelze zvolit modul pružnosti kolmý k růstu vláken z dolního okraje histogramu, tedy z oblasti s umenšenou pružností, a zároveň k tomu vylosovat modul ve smyku z opačného okraje příslušného grafu, kde se nachází hodnoty překračující průměr.

Existují vůbec nějaké relevantní histogramy od výrobců dřevěných prvků? Nebude před přijetím pravděpodobnostních metod nutno legislativně zavést, že výrobci musí dodávat a akreditovanou zkušebnou potvrzovat materiálové a rozměrové charakteristiky jejich produkce?

S histogramy souvisí i aspekt nahodilosti průřezových veličin. Vylosuji-li náhodně rozměr profilu, pak s ním provedu výpočty vnitřních sil a s takto zvoleným profi lem pak musím vstoupit i do dimenzačního modulu. Určitá pevnostní soustava reaguje na vnější zatížení odpovídajícími odezvami konstrukce. Vnitřní síly v jednotlivých bodech konstrukce jsou tenzory, které odpovídají právě jen tomu vnějšímu vlivu a jen té tuhostní konstelaci, pro kterou byly spočítány. Podle elementárních zákonů pružnosti musím napětí počítat ze vzájemně souvisejících sil ve vláknech toho profi lu, s kterým jsem vstoupil do výpočtu. Nelze tedy vytvořit grafy četnosti nezávislých vnitřních sil, třeba troj-komponentních účinků, a z nahodilého rozložení těchto sil v posuzovaném průřezu losovat zástupce normálové síly, pak vylosovat ohybový moment My a stejně tak moment Mz, které však mohly být vyvozeny pro úplně jiné případy namáhání a s jinými materiálovými a geometrickými charakteristikami. Navíc by se třeba vylosovala znovu náhodná dimenze profi lu, náhodná mez kluzu materiálu, a s těmito veličinami by se provedl pevnostní posudek.

To jsem ještě nezmínil složky smyku a stability prutu. Je to v principu stejné, jako když si v klasickém přístupu najdete na konstrukční části extrémy všech vnitřních sil a z nich vyčíslíte složky napětí. To, že každý extrém mohl vzniknout na jiném místě a při odlišných zatíženích, by se nebralo v potaz. Tyto postupy někteří kolegové bohužel používají, asi kvůli zjednodušení a též pro větší pocit bezpečí. Těmto zásadám pružnosti se zřejmě propagátoři nových metod nezpronevěřují. Ale též je pravda, že jsem v knize prof. Marka a jeho kolektivu nikde nenašel zmínku o tom, jak jsou data uchovávána a jak se s nimi zachází ve výpočtech a v posudcích.

Přistupuji-li k problematice z pozice uživatele MKP, pak se zamýšlím nad tím, jak se při tak vysokém počtu výpočtů dá uchovávat enormní rozsah dat na disku. Musím totiž evidovat všechna vstupní i výstupní data každé kalkulace náhodně zvolených hodnot u konstrukce. Když si například prostorový model zásobníku řešený MKP obsadí pro datové soubory okolo 100 MB prostoru disku, pak při počtu 1,000.000 simulačních kroků bych musel mít disk kapacity alespoň 100.000 GB. Je však možné, že se mám jako uživatel metody SBRA zajímat jen o několik konkrétních míst na konstrukci, a pak mi nevadí, že se výpočty budou v jednotlivých krocích přepisovat. Výsledkem by pak byl mrak bodů, kterými prokážu, že pro konkrétní místo je pravděpodobnost porušení X. Co však v případě, že budu chtít posoudit i jinou oblast, to si budu muset předem rozhodnout, kde asi dojde k nejnepříznivějšímu namáhání, a tato místa předem vytipovat, nebo znovu spustit milion kroků pro novou sadu hledaných pozic?

Poznámka ke zmíněnému počtu výpočetních kroků: Jeden milion simulačních kroků používá prof. Kvedaras z Technické univerzity ve Vilniusu k určení pravděpodobnosti přetržení kotvy ve vetknutí ocelového sloupu. Tento sloup je součástí staticky určitého rovinného rámu, složeného ze dvou vetknutých sloupů, kloubově spojených rovnou příčlí. Veškeré rozměry rámu, patního plechu a pozice kotev jsou zadány pevně (deterministicky) a nahodilost se zavádí jen u čtyř vzájemně nezávislých zatížení. Příklad je uveden v [1] na straně 153. Ve zmiňované publikaci se běžně používá sto tisíc simulačních kroků pro posouzení prostého nosníku. Milion kroků se pak pouští na staticky neurčité rovinné konstrukce. Kolik kroků je pak třeba na prostorovou skořepinu?

Ilustrační foto – histogramy metody SBRA

CO VŠE JE NAHODILÉ A JAK TO ZJISTIT?
Mnoho nahodilých vstupů je možno změřit nebo je podle nějakých fásad vytvořit, můžeme naplnit databáze veličin se všemi možnými odchylkami. Zůstává však množství vlivů, které se exaktně ani odhadem nedají předvídat.

Z oboru ocelových konstrukcí mne třeba napadá, jakým způsobem se dá postihnout nepřesnost výroby, vůle ve spojích, odchylky od projektovaného místa ukotvení a předpokládaného tvaru smontované konstrukce. Použijeme-li platnou normu pro povolené odchylky ocelových konstrukcí, naskýtá se nám nepřeberné množství různých variant tvarů. Byť půjde jen o milimetrové nepřesnosti, z pohledu pravděpodobnostního přístupu by se s nimi mělo počítat. Skutečné tvary se opravdu mohou od ideálu lišit. Pak bych ovšem doporučoval napřít velkou snahu do vytvoření plně automatizovaných prostorových modelářů, které budou moci bez zásahu uživatele (při tak velkých počtech zpracovávaných kroků to jinak nejde) provádět změny tvarů, hlídat a rozhodovat, co dál v místech styčných konfl iktů, určovat směry a velikosti obloukového i příčného zakřivení a v případě MKP i optimálně volit hustotu generovaných prvků.

Jaký histogram a četnost výskytu zvolit pro vnesení napětí např. běžně používaným „zaboucháním“ dílce do pozice. Jak kalkulovat s vlivy, které působí třeba při vnucování válcového tvaru prstencům sila při výrobě, ale hlavně pak při montáži. Jak se pravděpodobnostně zařadí riziko, kdy si uživatel konstrukce do míst, kde mělo být jen řídké zábradlí, umístí ceduli s názvem firmy.

Pokud pracujeme s pravděpodobností, je třeba vědět, že i to, co ve výpočtu pokládáme třeba za prostý nosník, se ve skutečné konstrukci může chovat odlišně. Např. betonový překlad položený na obou koncích na zdivo, který je rovnoměrně zatížen na horní straně, nesplňuje tak úplně ideál prostého nosníku. Ten má být přece zatížen a uložen ve své těžištní ose, přičemž jedna podpěra musí být pevná a druhá kluzná. V prostém nosníku nemohou od ohybu vzniknout normálové síly, ale vztahuje se to i na tento konkrétní případ? Vlivem excentrického uložení s jistým smykovým odporem se tam zřejmě nějaké normálové síly objeví. Samozřejmě, že takovýto případ je evidentně pokládán za prostý nosník a nad zanedbatelnými vlivy bychom se ani nezamýšleli, ale jsou komplikovanější případy, a proto si myslím, že mezi nahodilé jevy je třeba zařadit i míru idealizace statického modelu.

Jak jsem se snažil popsat výše, ne všechny jevy se dají pravděpodobnostně určit. Jistě se bude muset ponechat prostor pro různé koefi cienty a omezující kritéria. Novými přístupy se nijak neodbourá odpovědnost projektanta za bezpečnou a ekonomickou konstrukci či stavbu. To, že je schopen spočítat, s jakou pravděpodobností se třeba nezřítí rám, se nijak neprojeví na jeho schopnosti porozumět chování materiálů a různých typů konstrukcí, ani na jeho znalosti interpretace a míře důvěry k obdrženým výsledkům. To nemluvím o znalosti všech relevantních zatížení, která by se měla na objekt aplikovat.

OTÁZKY PROJEKČNÍ PRAXE JEJICH SKLOUBENÍ S METODOU SBRA
Zastánci pravděpodobnostního přístupu kritizují, svým způsobem zřejmě oprávněně, metodiku mezních stavů. Ta zavádí materiálové, výpočtové a kombinační koefi cienty a pracuje se součiniteli podmínek působení. Tyto koefi cienty se navíc v různých normách liší. Přijetím Eurokódů se sice situace zjednoduší, ale stejně budeme muset přihlédnout k specifi kám různých zemí a nastudovat jejich aplikační národní dokumenty. Zmíněné dílčí součinitele byly získány pravděpodobnostními úvahami a praxí, zavádí i jistou bezpečnost proti vlivům, které se spolehlivě nedají zjistit. Míra této bezpečnosti je dána zkušenostmi jednotlivých tvůrců norem s aplikováním rozličných konstrukčních materiálů a s chováním běžných konstrukčních prvků v praxi. Možná i jinými faktory, ale ty nám nemusí sdělovat.

S metodikou mezních stavů se však můžeme pouštět i do komplikovaných prostorových konstrukcí, nabízí normový základ pro používání stabilitních, plasticitních a jiných nelineárních postupů. Co dosud o pravděpodobnostních metodách vím, tak si nedovedu představit, jak bych mohl tímto přístupem řešit např. technologiemi prošpikované prostorové konstrukce betonáren, nebo jaké vzorce nasadit i pro relativně jednoduché úlohy, u kterých nejsou známa exaktní řešení soustav diferenciálních rovnic. Vždyť na většinu statických úloh se nyní nasazují náhradní numerické metody právě z toho důvodu, že matematicky neumíme řešit nejen soustavy diferenciálních rovnic, ale někdy i jen jednu komplikovanější rovnici. Stranou pak nechávám úvahy o řídce vyztužených skořepinách například vícekomorových zásobníků. Komplikace vidím i u iterativních výpočtů, konkrétně posouzení požární odolnosti přírůstkovou metodou, zde by se v každém výpočtu prováděla navíc ještě sada iteračních kroků.

Převážná většina publikovaných prací používá metodu Monte Carlo pro řešení jak elementárních prvků nebo jednoduchých konstrukcí, tak do úrovně rovinných rámů. Pro její aplikování je totiž nezbytné získat exaktní rovnice z literatury nebo si umět sestavit pro posuzované místo soustavu lineárních rovnic, např. použitím deformační metody. Do takto získaných vzorečků se pak „losují“ vstupní hodnoty (odtud název metody podle města známého svými kasiny). V praxi by to znamenalo vrátit se ke školním vzorcům. Opět se oživí zájem o statické tabulky, třímomentovou rovnici, deformační nebo silové metody a jiné osvědčené a vyučované matematické postupy. Úkol se bude muset zidealizovat tak, aby jej bylo možno řešit exaktními nebo jednoduchými metodami. Vyvstane velké pole pro odvozování nových rovnic z úloh stability, nelinearity, řešení zakřivených prutů, desek, stěn a jiných, hrubě zidealizovaných subkonstrukcí.

Ve své praxi používám metodu konečných prvků. Jsou mi známa omezení používaných prvků, rozsahy aplikovatelnosti a hlavně způsoby modelování jednotlivých soustav. Zohledňuji různé tuhostní poměry, způsoby napojení a vyhledávám kritická místa, která dále upravuji a zpřesňuji. Spouštím desítky výpočtů různých variant jedné konstrukce. Mám snahu předat relativně nejvhodnější konstrukci. Modely v MKP běžně dosahují desetitisíců stupňů volnosti, sestávají ze stovek různých elementů, které se vzájemně ovlivňují. Nedovedu si zatím představit, jak a na čem bych tyto modely řešil s pravděpodobnostním přístupem. Vždyť při změně profi lu, byť jen na jednom prutu, bych musel znovu spouštět celou dávku nahodilých vstupů.

Současná architektonická díla opouštějí strohost pravoúhlých systémů, zavádí se různě předepnuté soustavy, volné plochy střech a stěn, rozmanité kupole. Jen jejich vymodelování představuje náročnou práci, statik musí již zde nutně zavádět jistou míru stylizace a zjednodušení. Další problém nastává při určení účinků vnějších vlivů. Pro mnohé tvary ploch v orientovaném poloprostoru neexistují tvarové koefi cienty větru. Intuitivně nebo raději s jistou rezervou se aplikují i tvarové koefi cienty pro navátý sníh v různých úžlabích, třeba pod kopulemi nebo na membránových konstrukcích. Postupů pro určení účinků od mostových jeřábů je též několik typů, jeden vítězný pak přináší evropská norma. Už pochopení toho, o co vlastně jde, je na odborný elaborát. V patrových objektech se běžně řeší problém nahodilého rozložení užitného zatížení na jednotlivých podlažích. Ve výrobních halách se uvažují různé pozice jeřábů, třeba na více drahách, v každé pozici pak jeřáb vyvozuje několik, ne nezanedbatelných účinků v různých směrech. Tady je tedy prostor, kde se již nyní potýká projektant s pravděpodobností a mnohdy neví, které vlivy má zkombinovat, aby mu při nelineárním postupu nezhavaroval výpočet například kvůli přílišnému počtu jen tahem namáhaných prvků. O účincích některých zatížení se dosud ví jen málo. Například chování médií v silech a v komorách zásobníků je velice stochastické, proto zde normy uplatňují různými způsoby vyšší míry bezpečnosti. Ve všech normách pro zatížení pak platí, že se věnují jen základním tvarům stavebních objektů. Asi se nedopátráte postupu, jak řešit třeba nepravidelné a výškově zalomené komory zásobníků, jaké vlivy větru zavést na sdružené objekty hal, kde se tělesa budov vzájemně překrývají a činí Vám potíže ztužit konstrukce proti torznímu působení obtékajícího vzduchu.

U prostorových konstrukcí mnohdy nelze vyjmout jednotlivé prvky a posuzovat je mimo kontext spolupůsobícího celku. Pokud se tak činí, pak se musí prohlásit, které tuhostní vlivy z interakce zanedbáváme nebo idealizujeme. Tyto aspekty by měli mít na mysli i zastánci pravděpodobnostních postupů a měli by reagovat i na očekávané problémy, které vyvstanou u komplikovanějších konstrukcí. Snad není jejich snahou projektovat jen jednoduché, elementární matematikou řešitelné konstrukce.

ZÁVĚR
To, co v normách dosud používáme, bych nazval mírou snesitelného rizika. Podle mne se stále jedná o dost progresivní metodiku, která nechává prostor projektantovi a postihuje více či méně rizika různých nahodilostí. Pravděpodobnostní přístup je natolik odtažitý, že než se uživatel rozhodne, jak si konstrukci zjednoduší, které nahodilé vlivy je třeba do výpočtu zařadit a které naopak může prohlásit za deterministické, nachystá si potřebné vzorečky pro vytipované posudky a počítač mu provede sadu losování, tak si to spočítá dosavadním způsobem mnohem rychleji a ještě v rozličných variantách.

Nechci se dotknout renomovaných kapacit, které se snaží ozřejmit nové postupy projektantům a předkládají nepřeberné množství aplikovatelnosti metody SBRA v praxi, ale z dosud publikovaných prací mám dojem školních úloh, které se dají použít jen pro omezený rozsah jednoduchých konstrukcí. Vyplývá to zřejmě ze způsobu výuky konstrukcí na školách. Základem je zvládnout posuzování prostého nosníku, konzoly, příhrady a maximálně tak rovinného rámu, na kterém se učí, jak se dle jednotlivých oborů stavebních konstrukcí počítají vnitřní síly a dimenzují prvky. Pak stačí jen málo, aby si přednášející řekli, že dají těmto zažitým stereotypům pokrokovější ráz a na tyto vzorečky pustí sady nahodilých vstupů, aby nad houfem nahodilých výsledků provedli rozsáhlý rozbor pravděpodobnostní matematikou.

Souhlasím s profesorem Markem, že nástup počítačů je razantní. Zatím platí, že zvyšování jejich výpočetních možností a kapacit pamětí je lineární. Ale nedomnívám se, že v nejbližší době budeme používat takové superpočítače, které by nám umožňovaly řešit pravděpodobnosti porušení prostorových konstrukcí se zavedením všech nahodilých veličin. To bychom povýšili práci projektanta na úroveň meteorologických předpovědí nebo fyzikálních teoretiků pátrajících po stavu vesmíru v první mikrosekundě po jeho vzniku. V těchto oborech se musí používat neskutečné výpočetní kapacity a všichni víme, jak třeba takové předpovědi počasí dopadají.

Rovněž se obávám, že průkaznost takových výpočtů je problematická a obtížně doložitelná. Samozřejmě, že použitý vzorec nebo soustava lineárních rovnic budou průkazné, ale již hůře se bude argumentovat nad mírou idealizace, vhodnosti použitých histogramů, způsobu výběru dat do výpočtu vnitřních sil a následného dimenzování. Děkuji, že jsem mohl vyjádřit svůj postoj k tolikrát zmiňované progresivní metodice. Nejsem její odpůrce, jsem jen pesimista, co se týče jejího brzkého využití v projekční praxi. Je to můj první pokus o odborný příspěvek a jsem si vědom, jak je takové zabrouzdání do akademických rovin ošidné. I když musím uznat, že pan profesor na skeptické dotazy na konferencích vždy reagoval přívětivě, se snahou o co nejobsáhlejší vysvětlení.

V této věci si však neodpustím zmínit článek pana Vladimíra Danka v časopisu Konstrukce 2/2007. Ten si jako jeden z mála praktikujících statiků našel čas a rozsáhle reagoval na nebývale rychlé a bezprecedentně nediskutované zavedení nové normy pro zatížení sněhem. Zarazil mne způsob, jakým pak na jeho článek odpovídala autorka normy v čísle 5/2007. Nejenže jeho některé připomínky nevysvětlila, ale vůbec nebo jen okrajově naznačila, proč byla norma tak narychlo zavedena jako závazná. Vždyť běžně funguje seznamování odborné veřejnosti s chystanými změnami třeba vydáním časově omezených předběžných norem, proč tomu tak nebylo i v tomto případě? Navíc zvolená forma argumentace dost možná odradila pana Danka i ostatní, kteří nechtěli skončit s pocity naprostých amatérů, a raději se do sporu s našimi „normotvůrci“ dále nepouštěli.

V současné hektické době mají projektanti akorát tak čas napsat článek o své zajímavé nebo rozsáhlé stavbě. Na to, aby se zamýšleli nad dopady norem či nových metodik, jim zůstává prostor maximálně v osobním volnu. Bohužel se neradi a neochotně pouštějí do polemik s odborníky, kteří normy nebo nové postupy připravují a věnují se těmto činnostem profesionálně. Je to však chyba, výsledky jejich práce pak budeme muset používat v následujících obdobích.

Normy jsou pro oborové pracovníky jakýmsi zákonem. Sice nejsou závazné, ale kdo by se pouštěl do sporných rozprav a riskoval, že v případě jakékoliv pochybnosti o odvedeném díle mu bude nerespektování norem vyčteno? Vždy se najde nějaký kolega, který Vám v oponentuře kupříkladu vytkne, že jste použil normu z roku 1994, ale správně jste už měl použít přísnější normu z roku 1998. Když sleduji přijímání legislativních předpisů našimi volenými zástupci, pak je to sice utrpení, ale tento proces se alespoň řídí obecně jasnými a docela průhlednými pravidly. I přes nepopiratelný vliv lobbistů jsou zákony podrobovány kritice opozicí a nezřídka se k nim vyjadřuje ústavní soud. Ale jakým způsobem jsou přijímány a schvalovány normy? Je zde na prvním místě snaha delegovaných odborníků o přijetí technicky čistých a průhledných předpisů?

Zkusme si představit takovéto, podotýkám, že jen vykonstruované, konspirativní teorie. Například asociace pojišťoven si spočítá, že pro ně bude výhodnější, když budou taxativní ujednání pro zatížení staveb a výpočtové koefi cienty mnohem přísnější, a že se jim tak v budoucnu sníží náklady na plnění pojistných událostí. Nebo dominantní hutní komplex chce prosadit jím vyvinutou vyšší třídu oceli a cestu k jeho masovějšímu nasazení dosáhne třeba tak, že se zasadí o přijetí příznivějších vzpěrných křivek, i když jen o něco slabší ocel má křivky vzpěru u některých průřezů až o dva řády horší. Skoro monopolní dodavatel hasicích systémů bude mít jistě zájem, aby se v normách ukotvilo splnění takových parametrů uhašení, kterým vyhoví zrovna jen ta jeho soustava. Asi se jedná o fantazírování, ale proces vydávání norem je podle mne neprůhledný a nabízí široký prostor k rozličnému lobbingu. A věřím, že ten si umí nalézt cesty, jak prosadit do konečných verzí norem své zájmy. Kupříkladu tak, že se důležitá ustanovení zařadí až do fi nálních verzí norem, i když se v předběžných verzích neobjevila, a nemohla tak být rozporována. No a v případě, že by se proti tomu někdo ozval, stačí prohlásit, že tomu kritik nerozumí a proces přijetí normativních ustanovení proběhl na základě vědeckého zkoumání, vyhodnocování připomínek k vydaným předběžným verzím a za souhlasu předních odborníků. Příště už si takový tazatel rozmyslí, zda se má zajímat o průběhy procesů, které jsou vyhrazeny jen zasvěceným. Česká republika má zástupce v evropských komisích připravujících normy. Není ale odpovědné, aby mnozí fatalisticky prohlašovali, že na proces nemají vliv, že to tak chce Evropa a my s tím jako malá země už nic nenaděláme. Mohli odbornou veřejnost seznámit s hlavními obrysy připravovaných norem třeba na stránkách odborného tisku. Někteří tak činili a činí, u mnohých norem jsem však zaznamenal jen hrubé nastínění změn a případně obhajobu již vydaných fi nálních verzí.

Domnívám se, že tito zástupci a odborníci spjatí s přípravou Eurokódů by měli více publikovat. Rád bych si například přečetl články podrobněji řešící zatížení staveb dle nových norem. Jak přistupovat kupříkladu ke stávajícím stavbám, ke kterým se připojují nové objekty. Jak si zde máme poradit s normou předepsanou kumulací sněhu v úžlabích? Mají se „staré“ objekty počítat podle původních norem a připojené konstrukce podle nových? Nebo se musí na takto spojené konstrukce aplikovat nové standardy a stávající rámy pak zesilovat, i když se původně počítalo s jejich rozšířením? Zde si zřejmě vydavatelé norem neuvědomují dopady, které se unáhleným přijetím norem vnáší do rozjednaných obchodních kontraktů. Proč neavizují ve věstnících nebo odborných periodikách připravované změny? Například v případě zatížení sněhem se jednalo o tak zásadní převrat v zavedených postupech, že mnohdy bylo nutno přepracovat již rozjednané smlouvy.

Tvůrci nových oborových pravidel by měli předkládat konkrétní příklady nebo řešení složitějších případů. Zajisté se na ně obracejí projektanti a jiní uživatelé norem, mohli by třeba zveřejňovat zpracované odpovědi na jejich otázky. Teď jsme odkazováni na různé konference, které se novým normám věnují, ale tam není dostatečný prostor, aby se problematika prostorových nebo složitějších konstrukcí řešila. Možná nebudu sám, koho by více zajímaly otázky aplikování nových norem než časté články, které jsou zestručnělými výňatky z granty honorovaných prací. Ty jsou zajisté zajímavé, ale v mnoha ohledech úzce specifické. Domnívám se, že toto periodikum by mohlo sloužit i jako platforma pro získávání informací k používání norem.

V roce 2010 máme přejít na nové Eurokódy. Kdy, když ne v tomto krátkém období, se mohou překladatelé a tvůrci norem představit jako šiřitelé nových myšlenek a postupů. Zde mohou objasnit, jak se má s legislativními texty pracovat a jak jim oni sami porozuměli. Samozřejmě lze namítnout, že k tomu slouží semináře, internet a na něm třeba ocelářský portál, kde si lze ve čtyřech světových jazycích alespoň obecné zásady vyhledat. A také existují internetové placené poradny, kde se může vznést dotaz a nějaký evropský expert na něj do určité doby odpoví. Ptám se však, proč už se nevydávají kdysi běžné komentáře k normám? Opravdu naši odborníci nemají k obsahu standardů už co sdělit, nebo je věcí nás uživatelů, jak si je budeme interpretovat? Na příkladu pana profesora Marka je vidět, že když si někdo stojí za svými myšlenkami, pak neváhá publikovat, přednášet a osvětlovat. Z jeho nevyčerpatelné energie bychom si mohli vzít všichni příklad. Osvěta je dobrá i v případě, že si někteří jedinci myslí, že to k ničemu není a vše že již bylo řečeno.

Miloslav Šeliga, Stacad, s.r.o.

Autor

• (red)