„Předsudek o tom, že krásné znamená dražší a špatně udržovatelné, je u nás velmi rozšířený. Ale je od základu mylný,“

• Foto

V jednom z rozhovorů jste uvedl, že Trojský most Vám vzal 10 let života a to ne kvůli náročnosti samotného projektování, ale vztahům. S čím vším a kým vším musí v dnešní době architekt v průběhu výstavby svého projektu bojovat?
Architektura je permanentní výzkum, ponechávám nyní stranou opakované projekty, které možná ani architekturou nejsou. Na cestě do neznáma potkáte mnoho úžasných a inspirativních lidí. Ale to nejsou rozhodně všichni, většina je jich normálních, někteří bohužel hloupí a zlí. A tak je to vždy poměřování a vyvažování, protože i jeden blbec dokáže atmosféru projektu zcela zničit a práce se potom stává utrpením. A připočteme-li k tomu typickou českou závist a poměrně příšerné legislativní prostředí, je o starosti postaráno. Postavit dnes stavbu je asi nejtěžší v historii.

Stejnou zkušenost nejspíše máte i s tvorbou Metropolitního plánu, předpokládám? I když v tomto případě jde spíše více o politiku než architekturu… nebo se pletu?
Stavba města je samozřejmě architektura, ale plánování je také a především politikum. Takže obě tyto disciplíny se v takové práci prolínají. Zejména dnes, kdy se o plánování města konečně hovoří i v denním tisku. Sice prozatím zjednodušeně a mnohde populisticky, ale poměrně otevřeně. To je pozitivní, i přes to, že se tohoto tématu okamžitě chytily aktivistické spolky. Poslední tři roky mne přesvědčily, že stavba Trojského mostu byla v porovnání s plánem vlastně procházkou růžovým sadem. Zdá se, že vždycky může být ještě hůř.

Metropolitní plán by měl reflektovat potřeby moderního města ve 21. století. Můžete jmenovat základní principy, kterými se Váš tým při jeho tvorbě řídil?
Především jsme chtěli plán vyvážený, stabilní a flexibilní. Vyvážený proto, aby umožnil všem obyvatelům města i návštěvníkům zvyšovat kvalitu života a město rozvíjet. Rozvíjet s tím, že původní a správný význam slova rozvoj je „zlepšování stavu“. Stabilní proto, aby nebylo nutné pro každou stavbu dělat změnu územního plánu, ale aby mohl plán beze změn platit po dlouhé období. Stabilní plán je důležitý pro stabilní společnost. Ve stabilním prostředí je následně možné flexibilně rozvíjet rozličné směry potřeb. Vzhledem k tomu, že nikdo nedokáže odhadnout, jak se bude město vyvíjet, je tento požadavek klíčový právě pro celkovou stabilitu prostředí.

Tvrdíte, že město je živý organismus a Praha konkrétně má ve svém centru rozvojových lokalit dostatek. Přesto, patří podle Vás moderní architektura do historických center?
Samozřejmě a jednoznačně ano. O tom není vůbec žádných pochyb. Každá doba má právo a zároveň povinnost město spravovat a rozvíjet, předat dalším generací v lepší formě. Je to náš příspěvek do tisícileté historie a proto vše musíme dělat našimi, tedy soudobými prostředky. Úcta k historii, ke kořenům, nespočívá v tom, že nic nedělám, ale v tom, že vše dělám nejlépe, jak jsem schopen. Potom bude vše bezpochyby správně. My ale, bohužel, z nějaké, možná i částečně pochopitelné skepse z moderní doby, máme strach do historie vstoupit plnohodnotnou vrstvou. To ale neznamená, že do ní nevstoupíme, pouze budeme označeni za dobu úpadku…

Jste jedním z mála architektů, který se věnuje ocelovým mostům. Čím je „mostařina“ v 21. století ve světě specifická?
Z mého pohledu je to kombinace! Ve Vaší otázce je skrytý problém českého mostařství a stavitelství vůbec. Ptáte se na ocelové mosty, ale mosty musí ve třetím tisíciletí využívat především kombinace. Kombinace statických principů, kombinace estetických přístupů a také a zejména kombinace materiálové. No a dalším zásadním požadavkem jsou vzájemné poměry, to vyplývá z podstaty věci. Nesprávný poměr v kombinaci vede k nesprávnému výsledku.

Ocel jsem zmínil, protože KONSTRUKCE se jejímu využívání ve stavebnictví dlouhodobě věnují… Co tedy v Česku za nedostatkem chuti nebo schopnosti kombinovat stojí?
Myslím, že je to obecný problém společnosti, která je fragmentovaná a ovládaná resortními náladami. Každý má svoji „asociaci“, své časopisy, každý chce prosadit to, na co se specializuje a odmítá se učit další postupy, odmítá kombinaci, protože je pracná, náročná a někdy dokonce s nejistým výsledkem. Každý správný projekt, zejména důležitého mostu, je samostatným výzkumným úkolem. Panuje ale názor, že si jednotlivé materiály konkurují, a to je zásadní omyl. Proto je tak důležité, aby stavby navrhovali lidé, kteří jsou schopni celostního pohledu a jsou schopni a ochotni vytvářet nové (kombinované) týmy vždy na určitou stavbu, na určitý konkrétní problém. Zase se tím dostáváme k flexibilitě. Budoucnost je pouze ve schopnosti být flexibilní.

Za několik týdnů budete hodnotit projekty mostů, přihlášené do soutěže 5th EUROPEAN STEEL BRIDGE AWARDS. Bude to vaše první zkušenost se soutěží tohoto formátu v roli porotce?
Ano, pracoval jsem v porotách mnoha projektových soutěží, ale nikdy ještě v porotě „přehlídkové soutěže“ hotových staveb. Bude to jistě zajímavá zkušenost. Bude zajímavé sledovat, kam se mosty posunuly. Porotce vidí celkové spektrum, pak se ale píše už pouze o vítězích. A některé důležité stavby mohou být upozaděny, protože každá porota má jiné preference – vždy totiž záleží na kombinaci porotců ;).

Nad kterou stavbou jste se v poslední době „pozastavil“ a čím Vás zaujala?
Těžká otázka. Poslední dobou nemám mnoho času na studium „okolí“. Spíše jsem teď vydával, než přijímal. Konkrétní stavby nechme raději na příště.

Jste zastáncem zbourání Libeňského mostu? Jak se díváte na to, že by jeho nástupce měl být postaven bez architektonické soutěže?
Tak teď zase jednoduchá otázka, díky. Zbourání Libeňského mostu by dnes bylo opravdovým barbarstvím. Jeho hodnota je nevyčíslitelná a tudíž nenahraditelná, a to jak hodnota architektonická, tak hodnota zejména výškového umístění. Nový most by byl mnohem výše a i napojení by muselo být složitější. Stejné je to i s mostem železničním na Výtoni. Soutěž. Magické slovo, pro někoho dokonce mantra… Bez soutěže byl hlavně ten současný zastaralý a jedním slovem ohavný návrh na rozšířený Libeňský most, který má být „podobný“. To považuji za největší nesmysl. Je nutná „radikální rekonstrukce“ s tím, že most musí být upraven pro současné a budoucí použití, tedy správně bychom měli říci „přestavba“. Jeho opravu musí řídit architekt Janákova věhlasu. Toť vše, nic složitého. No, ale aby k tomu mohlo dojít, je nejdříve potřeba postavit zcela nový most mezi Holešovicemi a Karlínem.

„Toť vše, nic složitého.“ To by ale nebyla Praha, kdyby neexistovala nějaká „ALE“? Nedoplatí nakonec Libeňák na zrůdné hry komunálních politiků?
Ano, je to možné. Hry, nezkušenost, zbrklost, nevůle poradit se… když už poradit, tak s kým? Jak říkám, shodné to bude v případě mostu železničního, i když ten nepatří městu, ale státu. Nepřísluší nám ale řešit takové problémy, ty jsou skutečně úkolem politiků. Je to obraz doby.

Současná situace kolem stavu mostů v ČR vyplývá z dlouhodobě laxního přístupu majitelů mostních objektů zejména k údržbě. Nejsou architekti u nás tlačeni k méně složitým řešením, aby se předešlo komplikacím s údržbou složitých mostních konstrukcí, které jsou sice krásné, ale z hlediska údržby představují problém?
Není to „laxní údržba“, je to důsledek diktatury proletariátu, která byla založena na životě z podstaty zděděného. „Po nás potopa…“ Tento neblahý jev jsme ještě ani po třiceti letech nedokázali odstranit. Nemyslím si, že pojem krása je slučitelný s něčím, co není v pořádku z hlediska údržby. Tento předsudek o tom, že „krásné znamená dražší a špatně udržovatelné“, je u nás velmi rozšířený. Ale je od základu mylný. Každá konstrukce vyžaduje nějakou údržbu a každá konstrukce má jiné nároky. To vše je dáno zadáním a následně návrhem, který musí být přijat a realizován. Je to složitý proces. Potom už je pozdě stěžovat si, že něco mohlo být jinak. Čím je konstrukce sofistikovanější, tím větší péči vyžaduje. 

Vraťme se od mostů k architektuře. Jak vnímáte pojmy smart city nebo green building?
Jsou to módní, ve své podstatě málo obsažné pojmy. Podobnými je teď zaplevelen celý mediální prostor. Město může být chytré pouze tak, jak chytří jsou jeho obyvatelé, žádná lavička se zásuvkou to ovšem nezařídí. No a zelená budova? Natřená může

být různými barvami, je to jen alibi pro snazší získání povolení a tak podobně. Před chvilkou jsme o tom mluvili: krásná stavba je stavba správně navržená a má tudíž optimální vlastnosti v ideálním vyváženém poměru. Nepotřebuji k tomu žádné populistické nálepky. Bohužel nová generace architektů i politiků už se bez těchto prázdných pojmů nedokáže obejít a domluvit. Proto vzniká tolik špatných staveb. Architektura skomírá.

Nepochybuji o tom, že Metropolitní plán Vás zaměstnává dostatečně. Máte čas pracovat i na něčem jiném? Profesní cíle?
Máte pravdu, plán pro Prahu jedenadvacátého století je rozsáhlá práce, zejména v našem rozháraném prostředí. Prozatím jsem mu věnoval šest let a práce na něm rozhodně nekončí. Na další práce mnoho energie nezbývá, ale nevzdáváme se. Nyní připravujeme knihu o našich mostech. Letos je tomu 25 let, co jsme nakreslili první most a dvacet let, co byly otevřeny mosty v Ústí nad Labem a Českých Budějovicích. Bude to vzpomínka, souhrn myšlenek i pohled do budoucna.

No a profesní cíl? Ještě chvilku vydržet, vrátit se k podstatě architektury a postavit nějakou větší stavbu. A je jedno, bude-li to dům, či most.

Jak moc zasahuje do vaší současné práce digitalizace? Dala by se moderní architektura nazvat Architekturou 4.0?
Nevím, co by mohla být architektura s jakýmkoli číslem… architektura to buď je, nebo není. Je zcela lhostejné, jak vzniká. Náš první projekt zpracovávaný digitálně, i když tehdy ještě v opravdových plenkách, byl Mariánský most. Ručně nakreslené tvary jsme přenášeli do 3D modelu v počítači. Od té doby jsme postupně zcela přešli na digitální zpracování. To ale neznamená, že některé, zejména počáteční a tvarové součásti návrhu nevznikají doteď analogově – tedy tužkou na papíře. Bez myšlenky je vám počítač trochu k ničemu. V počítači návrh ověříte a rozpracujete, ale počítač návrh nevymyslí. Největším digitálním dílem v novém pojetí toho slova je nyní asi Metropolitní plán, protože je zpracován v prostředí GIS (Geographic information system) jako soubor dat, ze kterých se generují jednotlivé výkresy a tabulky. Bez hotových výkresů plán ale zatím nikdo nepřečte. Navíc náš stavební zákon zatím žádný digitální plán nezná, takže stejně platí pouze to, co je na papíře s razítkem. Z tohoto pohledu vězíme stále v 19. století.

Musím se zeptat rovněž na vaše působení na Fakultě architektury… Jací jsou dnešní studenti? Vyrůstá nám silná generace architektů nebo se ti schopní mají tendence ztrácet v zahraničních firmách?
Ztrácejí se různě… poslední roky mám rozporuplné pocity. Rozhodně si myslím, že silná generace zrovna v současné době asi na obzoru není, spíše naopak. Nicméně je poměrně stabilní procento dobrých osobností, i když se zdá, že i to poslední dobou klesá. Architektura stála vždy na osobnostech a do budoucna tomu nebude jinak. Je ovšem pravda, že čím větší osobnosti se objeví, tím větší potíže budou mít. Ti podprůměrní se je budou snažit zničit. Běžně se to děje už dnes. Už jsme zapomněli, jak škodlivá je rovnostářská společnost, co všechno může napáchat „závist neschopných“ a bohužel se k tomuto modelu zase vracíme.

Jak relaxujete? Jaký je Váš recept na udržení si čisté hlavy, rozumného názoru a zdravého úsudku, který je, jak je vidno, neustále potřeba…
Vracíme se k těžkým otázkám, dobrá. Relaxuji málo, vždy spíše koncentrovaně, už delší dobu se snažím jezdit na delší dovolené, ale někdy ani dva týdny nestačí. Ideální jsou tři, ale to se moc nedaří. Mám rád sopečnou a pustou krajinu a moře, zejména, když je tam někde skryta kavárna… Bohužel už nemám sílu číst, spíše poslední dobou píšu, zdá se mi, že je to jediná možnost, jak předat některé poznatky a názory. Třeba si to po čase někdo přečte, já si to tím celé rovnám v hlavě. No a také jsem si koupil jednoho „stratokástra“ a jednoho „telekástra“, vždy když jsme odevzdali některou zásadní verzi Metropolitního plánu… Oba samozřejmě černé, a snažím se něco se naučit – vždycky jsem chtěl být „rockovým kytaristou“, bohužel mi to není souzeno.

Autor

• Bc. Fejfar Vítězslav