„Pojem architektura v Čechách trpí výraznou deformací,“

Letos již probíhá 23. ročník Stavby roku. Co vás tehdy přivedlo na myšlenku založit takovou soutěž?
V roce 1991 mělo stavebnictví opravdu špatnou nálepku. Obecně se na něj tehdy pohlíželo jako na nekvalitní, které kolem sebe dělá spoustu nepořádku, staví moc dlouho, nemá žádný charakter a neumí vlastně ani nic jiného než panelové domy. Takže první idea, která vznikala mezi Nadací pro rozvoj architektury a stavitelství (Nadací ABF) a Svazem podnikatelů ve stavebnictví v ČR byla vyzvednout takové stavby, které měly kvalitně udělané řemeslo, vznikaly rychle, a kde dobře pracoval stavbyvedoucí. Zkrátka soutěž měla překonat tehdejší typický náhled na komunistické stavebnictví. Nicméně do roku od založení soutěže došlo ke kompletní privatizaci stavebnictví. Byl to první obor, který byl téměř kompletně privatizován, a tržní prostředí začalo řešit samo některé dřívější problémy. Dnes je soutěž významově poněkud jinde, než jak byla kdysi nastartována.

Jak moc se tehdejší kritéria pro hodnocené stavby lišila od těch dnešních?
Kritéria tehdy byla opravdu velmi rozdílná. Z jedné strany jsme například hodnotili rekonstrukci špičkové kulturní stavby pražského Rudolfina a zároveň bývalé řadové garáže upravené na tržiště v Třebíči v proluce, jako první projev podnikatelského úsilí ve městě. Už v prvním ročníku se však udělovaly ceny za kompletní kvalitu dokončeného stavebního díla. Nicméně během dvou let v soutěži uspěla už jen kvalitně navržená architektura, dobře provedené stavební řemeslo a stavba kladně přijatá uživatelem. Ten posun od hodnocení stavebního výkonu k hodnocení stavby proběhl opravdu do druhého nebo do třetího ročníku. Od té doby je toto komplexní kritérium téměř neměnné.

O jakou architekturu se tedy v soutěži Stavba roku jedná?
Teď budu mluvit jako architekt. Domnívám se, že soutěž je o skutečně realizovaných architekturách. U nás v Česku se totiž pod pojmem architektura mluví o designovém konceptu, nikoliv o tom, co se všude ve světě a v celých dějinách považuje za architekturu. Učíme se o architektonických slozích, máme architektonické památky, ale je to v podstatě historie stavebních děl. Někdy do Čech přijedou zahraniční firmy s tím, že by s naší pomocí chtěly oslovit nějaké architekty, kterým chtějí nabídnout svůj produkt – třeba nějaký regulátor do topení. Jenže to už bohužel řadu našich architektů nezajímá. Zrovna tak je často nezajímá, kolik bude realizace stavby
stát. Já jsem ale přesvědčen o tom, že architektura je střešní pojem pro celou stavbu, přesto tuto soutěž u nás nazýváme Stavba roku. Kdybychom ji totiž nazvali Architektura roku, tak už by se za tu stavbu v českém prostředí nedokázal postavit její zedník či například statik.

Sledujete tento fenomén jen u nás v Čechách?
Myslím si, že jde o výraznou deformaci v českém prostředí, postavení jednotlivých profesí a pojmy jako architekt, projektant, designer, developer, stavebník, stavitel a dodavatel a další se ale vyvíjejí a odlišují v čase i podle místní tradice.

Čím to podle vás je?
Došlo k tomu postupným vývojem. Máme dvě komory, dvě fakulty – stavební a architektury. Podle mého názoru je to z dlouhodobého hlediska pro tento obor spíše nevýhoda. Když na sebe totiž architekt nevezme zodpovědnost za cenu i provedení díla a svou aktivní účast skončí u toho krásně namalovaného, dnes už vlastně počítačem vytvořeného, modelu domu, tak potom může už jen smutně přihlížet, jak mu to ti ostatní zkazí. A to je přeci škoda.

Jak tedy vnímáte povolání architekta vy?
V mých očích je architekt stále něco jako režisér. I ten musí u filmu dohlédnout na střih a marketing, než se snímek pustí do světa. To by mělo platit i pro architekta. Pokud si celou stavbu nevezme za vlastní a nepohlídá si na ní všechno až po interiér nábytku, pak jeho práce není úplná. Vždyť i ti nejslavnější architekti v dějinách dodělávali ve svých dílech kliky nebo židle. Stavba je komplexní dílo, a když se podaří, mají z něj radost všichni – od architekta, který vytvořil úplně základní vizi, až po řemeslníka. 

Vraťme se k počátkům soutěže Stavba roku. Jak těžké bylo s takovým projektem vůbec začít a jak těžké je udržet ho stále při životě?
Založit soutěž nebylo nijak složité. V 90. letech docházelo k neustálým změnám a pořád ještě doznívala porevoluční euforie. Každá nová myšlenka se proto spojovala s „civilizovanějším západem.“ Soutěž Stavba roku byla založena jako doprovodná akce Stavebního veletrhu, který byl v té době také v plenkách. První ročník měl jen 23 vystavovatelů, do tří let už jich bylo přes tisíc. Veletrh nám tehdy umožnil financovat společenské akce a prezentace výsledků formou, která byla od začátku ve srovnání s jinými na opravdu vysoké úrovni.

Po nějakém čase ale došlo k tomu, že jste se od stavebního veletrhu oddělili, přesto soutěž na rozdíl od mnoha jiných z té doby přežila dodnes…
Podařilo se nám to jen díky tomu, jak jsme od začátku nastavili podmínky, když jsme soutěž zakládali. Tehdy jsme si řekli, že Stavba roku bude probíhat s aktivní účastí
přihlašovatelů, což je vyjádřeno relativně vysokým vstupním poplatkem (28 000 Kč bez DPH, pozn. aut.). Ten má ale dva velké významy. První je ten, že do soutěže se přihlásí jen ti, kteří nejprve provedou několikanásobnou analýzu své práce, aby se ujistili, že jim účast opravdu stojí za to. Druhý význam registračního poplatku spočívá v tom, že soutěž je od počátku postavena jako samofinancující. V době, kdy jsme začínali, tu byla řada podobných soutěží, které byly vždy spojeny s nějakým velkým sponzorem, většinou s velkými bankami. Pak ale ty banky postupně zkrachovaly a s nimi zanikly i soutěže. U nás byl podíl samofinancování vždy natolik významný, že jsme dokázali překonat i stav, kdy jsme se odloučili od Stavebního veletrhu. Nyní už Stavba roku funguje jako samostatný program.

Zřejmě je to právě tím samofinancováním, protože se občas ozývají názory, že Stavba roku je příliš komerční. Někteří si za tím dokonce představují, že vyhraje ten, který si při zápisném připlatí. Vedle toho je tu Nadace ABF a nadace obecně přece žijí z dotací a grantů štědrých sponzorů…
Domnívám se, že Nadace ABF nemůže za to, jak vyznívá pojem nadace. Navíc tento pojem získal v českém státě a legislativě několik podob. My jsme v roce 1991 zakládali nadaci podle modelů, které existují již řadu let ve světě. Ty mají charakter neprofitních, ale zároveň neztrátových organizací. Jenže tento právní model byl v roce 1998 omezen. Pro nás to znamenalo rozchod se stavebním veletrhem a velmi nám to zkomplikovalo život. Nadace byla popsána jako fond peněz, který z úroků dělá dobrou činnost a pak na ulicích sbírá dary. Něco takového se ale ukázalo jako absurdní, v posledních letech se totiž výnosy z uložených peněz blíží nule.

Opravdu nejsou mecenáši, kteří přispívají na architekturu?
Takové mecenášství a podporu, kdy lidé každoročně přispívají na ulici, je možné získat například pro zdravotně postižené a handicapované. Naše společnost ale zatím nedospěla k tomu, aby se sbíralo na vědu, nebo na rozvoj kvality nějakého oboru, jakým je třeba architektura. Takže i když je Stavba roku právě kvůli registračnímu poplatku považována za komerční, ve skutečnosti ty firmy, které se do soutěže hlásí, vlastně svými vklady přispívají na nadační program. Víte, u nás existuje řada soutěží a posuzování, kde je oceněný zařazen v nějaké kategorii podle výšky příspěvku. My ale velmi úzkostlivě dbáme na to, že jde o rovný příspěvek pro všechny.

Skutečností ale je, že pro menší investory a vlastně i architekty a projektanty je částka 28 tisíc korun relativně vysoká.

Jsme si toho vědomi, proto právě stavbám, jejichž náklady se pohybují pod hranicí 20 milionů korun, poslední tři roky nabízíme příspěvek neboli slevu na registrační poplatek. Ten se odvíjí od rozsahu celkové investice.

Kam ještě putuje zbytek prostředků, které se při registracích vyberou?
Z 60 až 70 procent se investují na propagaci soutěže, ta zahrnuje výrobu výstavních panelů a účast na několika veletrzích a výstavách, reprezentační publikaci, web a slavnostní vyhlášení nominací, titulů a zvláštních cen a na slavnostní umisťování plaket na oceněných stavbách. Zbytek prostředků jde na práci poroty a prohlídky staveb a na organizaci zajištění soutěže. Když si vezmete kterýkoliv odborný časopis loňského roku, všechny oceněné stavby v nich najdete. Pro oceněné stavby je to tedy o vstup do prezentace neuvěřitelného rozsahu. Navíc díky řadě bezplatných barterových smluv, které se nadaci podařilo s mnoha oborovými médii uzavřít je potřeba také vzít v úvahu, že když se vše vyčísluje v plných cenách inzerce, tak to dělá několik milionů korun. Ten finanční modem proto funguje a jednotlivé firmy přispívají na generátor do nadace. My proto neříkáme, že jde o nadační příspěvky, u nás je to dáno formou rovnocenných registračních poplatků. V podstatě jde vlastně o společný účet na propagaci výsledků hodnocení soutěže.

Nicméně nadace prostředky nepoužívá pouze na propagaci, ale má spoustu dalších aktivit, o kterých veřejnost neví, které to jsou?
Tyto aktivity jsou rovněž postaveny na principu složeného samofinancování. Jednou z oblastí, kterou se Nadace ABF ubírá je Celoživotní vzdělávání v oboru stavitelství a architektury. My tomu říkáme program České stavební akademie, podílíme se na tom s řadou partnerů a každoročně se pořádá v řádu 100 seminářů, kterých se účastní přes 2 000 posluchačů. Dalším programem je Design Cabinet se soutěží pro mladé designery. Žijeme v době grantů a podpor a bohužel i pro nás je to dnes zhruba třetina prostředků, které můžeme dostat. Ne vždy je ale ten grant míněn přímo pro to, aby podpořil naši nadační činnost. Některé granty jsou podmíněny až neuvěřitelnými formálními podmínkami, které musíme splnit.

Jaké byly v poslední době nejúspěšnější aktivity Nadace ABF pro veřejnost? 
Měli jsme připraven program pro jednu z nejvíce hendikepovaných skupin – rodiče, kteří vypadli z profesního života (Návrat rodiče do přípravy realizace staveb). Abychom získali grant, vylepšili jsme ten program dokonce o dětský koutek pro maminky. Semináře byly otevřeny pro kohokoliv, kdo měl zájem. Témata, která se tam probírala, byla široká – od designu po úpravu vlastního bydlení, počítače až po přípravu na pracovní pohovor a opakování jazykových znalostí či práce s počítačem. Vlastně to bylo původně i pro tatínky, ale za celou dobu tu byl jen jeden a ten když doma řekl, že jsou tu samé maminky, manželka mu to zatrhla.

Plánujete v tomto programu pokračovat?
Koncem tohoto dubna bohužel skončil. Grant jsme získali jen na dva roky a zatím jsme nenašli způsob, jak tento program dále financovat, když si všichni zvykli, že je pro veřejnost dostupný zdarma. Je to velká škoda, protože mezi matkami se to rozkřiklo a pokaždé jsme měli úplně plno.

Do letošního ročníku soutěže se přihlásilo rekordních 72 projektů. Jakým způsobem porota hodnotí stavby?
Způsob hodnocení má 4 kola a patří k velkým přednostem soutěže. V prvním kole, které probíhá v červnu, se nejdříve zpracují všechny statistiky a podklady. V porotě nejprve pracují všichni individuálně a označí stavby, které by rádi navštívili, které jsou na pomezí a u kterých se domnívají, že dle soutěžní dokumentace nemají šanci dostat se mezi nejvýše oceněné. Z toho se pak zpracovává statistika, nad kterou pak porota diskutuje a sestavuje program návštěv staveb. Pro stanovení 15 nominací se navštěvuje až 30 staveb nejlépe hodnocených dle soutěžních podkladů.

Porota za stavbami cestuje v létě, to musí být ve vedrech někdy docela úmorné. Proč se to nedělá v jiných měsících?
Představte si to třeba v říjnu, kdy už může být sníh a často do toho také prší. Také prezentace staveb na fotografiích vypadá lépe, když je kolem zeleň nebo něco rozkvetlého. Dalším důvodem, proč porota jezdí hodnotit stavby v červenci je ten, že jsou prázdniny, kdy mají i porotci více volna. Někteří do toho dávají své vysokoškolské a kantorské volno, jiní důchod. Nicméně na stavby jezdí kompletní porota. Každé stavbě věnují až dvě hodiny podle rozsahu. Z těchto navštívených staveb pak porota v dalším kole musí vybrat 15 nominací, z nich pak pět titulů Stavba roku.

Ani nominace ani tituly ale nemají oborové určení, je to tak?
Ano. Cenu neboli titul může získat šachta v zemi, díra v metru, ale také divadlo či rodinný domek. Počet těch patnácti nominací a pěti titulů umožňuje porotě reagovat tak, jak jdou výstavbové vlny.

Když mluvíme o výstavbových vlnách či jakýchsi stavebních trendech, jaké převládají ve stavebnictví v posledních letech?
Byly roky, kdy se stavěly převážně benzinové pumpy a hotely. Pak byly roky, kdy převládaly bazény. V posledním roce jsme měli snad pět vědeckovýzkumných center. Právě proto tam nejsou vypsané kategorie, ale porota může vzít jednu nebo dvě kvalitní stavby a zdůraznit nějakou kategorii. U žádné kategorie ale není jisté, že bude mít titul. Je to zkrátka Stavba jako celek bez rozlišení kolik bude stát, jak je veliká a k čemu je určena. Ta metoda 15 + 5 umožnila v hodnocení to, že nevznikají žádné významné problémy. Přesto občas některý obor vidí hodnocení jinak. To se pak řeší zvláštními cenami neboli cenami partnerů, které definuje partner dle svého zaměření.

Jak se vám podařilo do soutěže získat předsedu Senátu či záštitu prezidenta republiky?
Zkraje jsme v soutěži záštity vůbec neměli. Byl to postupný proces. Dnes si ale myslím, že všichni ti, kteří teď tvoří náš poměrně dlouhý seznam partnerů, považují za čest, že se ke Stavbě roku mohou nějak vyjádřit. 

Je těžké dodat soutěži takovou prestiž?
Ano je, a také je to jedna z nejdůležitějších věcí. Víte, při subjektivním posuzování a hodnocení není snadné zajistit nějakou relativně snadnou metodu. Proto máme to vícestupňové hodnocení, proto je tam odborná porota a vedle ní také správní rada složená ze čtyř vypisovatelů. Rada porotu jmenuje a schvaluje návrhy poroty na udělení nominací a titulů, zatím vždy potvrdila rozhodnutí poroty jednomyslně. Zvláštní ceny potom svým jménem, s přihlédnutím k doporučení poroty, určují a předávají partneři soutěže (jsou to ceny za dopravní stavbu, ekologickou stavbu, bytovou stavbu, energetické řešení, výjimečný technický projekt, nebo stavby s velkým společenským významem apod.).

Co se stane, když si nedokážou vybrat ani jednu z porotou navrhovaných staveb?
To se stalo vloni. Pro Státní fond rozvoje  bydlení byly porotou navrhované objektysice zajímavé, ale byly pro ty velmi bohaté a podpora takovýchto staveb není cílem fondu. SFRB je zřízen pro to, aby podporoval všeobecně dostupné bydlení. Pak si zástupci fondu nechali předvést všechny stavby. Minulý rok nakonec udělili cenu stavbě, kterou by architekti asi neocenili. Je to domov důchodců v malé obci. U něj je význačný právě ten sociální a lidský prvek i naplnění funkce bydlení pro okolí. Ten dům se nedostal ani mezi nominace, přesto dostal cenu SFRB, protože ukázal, jak může být pečováno o staré občany v malé obci. Kdyby každý pražský blok, který má dva a půl tisíce obyvatel měl takovéto zařízení, to by bylo úžasné!

Nedávno se v sídle Nadace ABF uskutečnila konference BIM, kterou jste vy sám označil za přelomovou a nejen pro české stavebnictví. Co hlavního podle vás BIM přinese a co bude znamenat pro české stavitelství?
Odborná rada CZ BIM vznikla shodou náhod před časem u nás v nadaci a stojí za ní skupina mladých zpočátku téměř ilegálních nadšenců, kterým se teprve teď daří pronikat do roviny oficiální. Takže bylo trochu symbolické, že se k nám konference BIM po letech vrátila. Building Information Modelling v sobě ani zdaleka neobsahuje celý probíhající inovační proces ve stavebnictví, nicméně zkratka BIM se stala v mnohém jeho symbolem. Teoretici rozvoje průmyslu už v roce 2013 vyhlásili, že Evropa vstupuje do průmyslové revoluce 4.0. Po telegrafu, telefonu se teď zdá, že dochází k podobnému systémovému zlomu, s nímž se předpovídá během 10 let až 30% nárůst produktivity celého průmyslu. Dnes už jsou reálné vize, že budeme jezdit v automobilech bez řidiče. Pro rok 2019 je naplánováno, že skončí všichni překladatelé, protože bude stačit dát si do ucha sluchátko a zmáčknout knoflík na skříňce pro výběr požadovaného jazyka. Tyto zařízení již existují. Vloni prvně proběhl test inteligence počítače, kdy více jak polovina porotců v rozhovoru s počítačem nepoznala, že mluví se strojem. To je trochu mrazivé, viďte?

To ano. Předpokládá se tedy, že tato revoluce zasáhne i stavitelství? 
Jistě, protože s tím vším jdou technologické objevy v dalších oborech. Vždyť samotná idea domů, které nebudou potřebovat energii a naopak ji budou vyrábět, byla ještě před deseti lety zcela nemyslitelná, dnes už se ale některé špičkové domy této metodě velmi blíží. Ve výrobkové základně i v celé té organizaci stavebnictví musí dojít ke změně, kdy se začnou používat vznikající výrobkové i technologické inovace a průmyslové metody, rozvoj informačních technologií proto vytváří prostor. Problém je, že my v České republice jsme velmi opatrní, protože zprůmyslnění stavebnictví, už tady bylo. Tehdy skončilo u paneláků.

Jak moc jsme v Česku oproti Západu pozadu?
Na konferenci zaznělo, že máme šest až deset let zpoždění. Například ve Francii a v Anglii ve veřejných zakázkách bude používání BIMU od příštího, nebo přespříštího roku již povinností. BIM je rovněž zcela transparentní metoda dokladující celou stavbu do posledního výrobku, způsobu jeho zabudování a ceny za něj účtované. Taková dokonalá kontrolovatelnost, se ale mnohým nelíbí.

Jak se daří BIMU u nás v Česku?
Pravdou je, že když chtěl někdo postavit projekt v BIMU před čtyřmi roky, stěží našel jednoho z deseti oslovených projektantů, který by uměl projekt v BIM zpracovat. Dnes už to většina firem nabízí. Když se podíváme na Stavbu roku, kde jsme se letos prvně přihlášených ptali, zda při stavbě BIM používali, tak ze 72 staveb to bylo v pěti případech. To znamená, že ho museli použít už před třemi nebo čtyřmi lety, když začínali stavět. Takže to není zase takové sci‑fi. Ta „samořídící auta“ už začínají jezdit mezi námi, pořád ale ještě nedosahují významný podíl.

Na konferenci BIM se udělovaly také Známky kvality pro ty nejlepší výrobky a technologie. Jaký má toto ocenění význam pro výrobce?
Získání známky kvality má pro výrobce nepochybně marketingový význam. Firmy potřebují najít způsob, jak svůj výrobek vyzvednout v okamžicích, kdy se o něm rozhoduje. My se zatím snažíme jít cestou vyvinutí Známky kvality, čili změnit dosavadní soutěž Výrobek technologie do udělování Známky kvality. Chceme pomoci výrobcům i zahraničním dodavatelům výrobků a služeb na český trh, aby s veškerou dokumentací mohli doložit i to, jak produkt použít.

Zhruba před pěti lety jste jako novinku otevřeli zahraniční stavbu roku, proč?
Rozhodně to nebylo proto, že bychom chtěli posuzovat stavby v zahraničí, chceme ale posuzovat, jak se našim vývozcům v zahraničí daří. Zda jde pouze o vývozce materiálu nebo celé dodávky či celého projektu. Posuzovali jsme v soutěži stavby ze Švédska, Brazílie, Islandu a několik i z Ruska. Letos se do soutěže přihlásilo pět zahraničních staveb.

Každým rokem se snažíte přiblížit Stavbu roku o něco více také laické veřejnosti a nezaměřujete se už jen na oborová média. Je těžké medializovat tak specifickou soutěž?
Od té doby, kdy jsme se odtrhli od stavebního veletrhu, jsme už mnohokrát spolupracovali s profesionály na propagaci. Nejúspěšnějším projektem je hlasování veřejnosti o cenu veřejnosti, která se hlasuje z 15 nominovaných staveb. Loni se jej zúčastnilo přes 100 tisíc hlasujících. I letos od 11. 9., kdy byly vyhlášeny nominace do 13. 10., kdy byly v Betlémské kapli slavnostně předány zvláštní ceny a tituly, proběhlo hlasování na webu www.stavbaroku.cz a na několika doprovodných výstavách. Soutěž musí mít svá pravidla a napínavý scénář, ten se snažíme skloubit s vydavatelskými termíny našich mediálních partnerů, aby výsledky neuveřejnili příliš brzy, nebo zase příliš pozdě, neříkali Stavba roku zvláštní ceně namísto titulu a tak podobně. Našim cílem je samozřejmě to, aby se o architekturu a stavby u nás zajímala i laická veřejnost nikoliv jen profesionálové z oboru. Hledáme proto všechny cesty jak seznámit co nejširší veřejnost s výsledky soutěže, s výsledky dokončených staveb s realizovanou architekturou naší doby. Architektura je přece krásná stopa, která tu po nás jednou zůstane pro další generace. Všichni jsme její součástí.

Stavba roku v bodech:

• 1991 – Jan Fibiger a Miloslav Mašek, generální ředitel a viceprezident SPS zakládají soutěž Stavba roku, která je doprovodnou akcí o tři roky staršího Mezinárodní stavebního veletrhu FOR ARCH.
• 2010 – Otvírá se Zahraniční Stavba roku, která posuzuje projekty českých stavitelů v zahraničí.
• 2015 – Do 23. ročníku se přihlásilo 72 projektů – historicky největší počet za celou dobu trvání soutěže. Investiční náklady staveb přihlášených do soutěže za tento rok činí 43,156 miliard, což je téměř 20 % stavební produkce roku 2014 stavebních firem s 50 a více zaměstnanci.

Ing. arch. Jan Fibiger, CSc.

• Předseda správní rady Nadace pro rozvoj architektury a stavitelství
• Předseda správní rady ČVUT v Praze
• President SIA ČR – Rady výstavby a člen rady vlády ČR pro stavebnictví
• Vystudoval ČVUT – fakultu architektury (vědecká aspirantura obor urbanismus (CSc.)
• Působil také jako projektant a vedoucí urbanistického atelieru (ÚHA a PPÚ) a ředitel ČSVA, ABF, a. s. a PVA, a. s.

Autor

• (red)