„Náš ocelářský průmysl drží krok s evropskou i světovou konkurencí,“

• Foto

Je vůbec možné a za jakých podmínek, aby se zastavil přesun hutních výrob do Asie?
Jedná se o přesun výrob mimo teritorium Evropské unie, především do Asie. Doposud měl tento proces dvě hlavní příčiny. První bylo to, že rozvojem výroby v ocelářství především v Asii došlo k odstranění vysokých vývozů finálních hutních výrobků z EU – dosahoval několik desítek milionů tun za rok. Druhou příčinou byl přesun výrob odběratelských odvětví (např. automobilů), přičemž hutní výrobky pro tyto výroby se nedovážejí z EU, ale vyrábějí se v místě jejich spotřeby. A třetí příčinou a hrozbou především do budoucna je výrazná regulace průmyslu v EU, především co se týká oblasti ochrany životního prostředí, jejíž naplnění vyžaduje obrovské finanční prostředky, a která není v jiných světových regionech aplikována. O vyšších cenách energií v EU oproti jiným regionům nemluvě, v ČR u elektřiny umocněné oproti většině států chybným nastavením systému podpory obnovitelných zdrojů energií.

Pokud je očekáván tlak na další konsolidaci v oboru hutnictví železa v ČR, nabízí se otázka – je ještě co konsolidovat?
Pokud se mluví o konsolidaci ocelářského odvětví, není tím myšleno ocelářství v ČR,  ale jedná se o celosvětový proces. V ocelářství pět největších společností vyrábí přibližně 12 % celosvětové výroby oceli, zatímco v jiných odvětvích dosahuje např. u výroby automobilů tento podíl přes 30 %. O aktuálním návrhu u výroby piva, který je
na začátku realizace, tohoto podílu má dosáhnout jedna společnost. Proto se předpokládá, že v ocelářství bude nadále docházet k fůzím a slučování společností a i v něm dojde ke vzniku dalších výrobních podniků na úrovni dnešní největší společnosti ArcelorMittal, která má kapacitu 130 milionů tun oceli za rok.

V našich podmínkách se jedná o naplňování programu tzv. výrobkových řetězců, kdy ocelářský podnik na trh nedodává hutní výrobky jako polotovary (tyče, plechy, válcované dráty) pro navazující výroby, ale již finální výrobky z nich.

Jaké konkrétní kroky jsou podnikány pro zvýšení konkurenceschopnosti českých výrobců železa?
Základem není jen zjišťovat budoucí potřeby odběratelských odvětví, sledovat jejich vývoj a včas reagovat na jejich požadavky, ale také vývoj a možnosti používání materiálů vůči oceli konkurenčních (např. plasty, neželezné kovy, uhlíkové kompozity, další nové materiály), které by také mohly nahradit oceli z jejich dnešního použití. Jedná se tedy o úzkou spolupráci s odběratelskými odvětvími a o reakci na jejich požadavky.

Druhým okruhem je zapojení hutních podniků v oblasti výzkumu, vývoje a inovací jak samostatně, tak ve spolupráci s vysokými školami a specializovanými výzkumnými organizacemi i mimo ČR, zapojení se do výzkumných, vývojových a inovačních programů v ČR, EU i mezinárodní úrovni. Je nutno také se zmínit o specializovaném evropském Výzkumném fondu pro uhlí a ocel, který řeší nejdůležitější problematiky inovací výrobního sortimentu i technologií pro ocelářství v celé EU.

Výsledkem je, že i v našem odvětví, o kterém by to na první pohled nikdo neřekl, je téměř 60 % výrobků mladších než 10 let.

Zásadním problémem je legislativa, která je na české výrobce v porovnání s evropskými konkurenty, přísná. Vidíte reálnou šanci na změnu při tempu, ve kterém naši zákonodárci pracují? 
Především je nutno uvědomit si, že minimálně 70 % přijímané legislativy v České republice je implementací legislativy EU. U ochrany životního prostředí je tento podíl ještě vyšší. Problémem není tempo práce našich zákonodárců, ale to, že se nejedná o její „pouhé“ převzetí, ale řada v ní uváděných postupů a především limitů různých typů je zpřísňována a upravována nad úroveň evropské legislativy, a objevují se i tlaky na přijímání technicky nedosažitelných limitů. To přináší tvrdší podmínky pro podnikání v ČR oproti našim konkurentům v dalších členských zemích EU, o podnicích z jiných regionů, než‑li z EU, ani nemluvě.

Daří se nám přeze všechno i za této situace držet krok s EU?
Můžeme s hrdostí konstatovat, že náš ocelářský průmysl drží krok s evropskou i světovou konkurencí. Svědčí o tom fakt, že po prudkém snížení objemu výroby na počátku devadesátých let minulého století se objem výroby oceli v České republice od roku 1993 pohybuje v rozmezí 5,5 – 7,0 mil. tun za rok, což je dáno cyklickým vývojem v odvětví. Do modernizace odvětví a do jeho ekologizace byly především ze zdrojů podniků vloženy desítky miliard korun. Provozované výrobní agregáty jsou moderní a jsou provozovány na úrovni nejlepších dostupných technik (BAT), jejichž parametry jsou uvedeny v závazné legislativě EU – Závěrech o BAT. V současné době je navíc dokončována řada staveb odprášení celých hal pro zamezení úniku fugitivních emisí – tím dojde ke snížení celkových emisí na úroveň technicky vůbec možnou. Zde jsme již na špičce evropského ocelářství.

Skoro 98 % výroby oceli v České republice je soustředěno v Moravskoslezském kraji, který je oblastí se sníženou kvalitou ovzduší. Podíl průmyslu na znečištění ovzduší
v něm neustále klesá s dalším výrazným poklesem od roku 2016. Podle materiálu Ministerstva životního prostředí podíl znečištění prachovými částicemi především z dopravy a lokálních topenišť v roce 2012 přesahoval 70 % a od té doby v důsledku investic v průmyslu stále roste a blíží se 90 %. Podle nové a ke schválení připravené legislativě na ochranu ovzduší budou i nadále při vzniku smogových situací regulovány pouze průmyslové zdroje, a to i ty, které plní emisní limity podle nejlepších dostupných technik, zatímco pro další dva uvedené skupinové zdroje nejsou uvedeny regulace žádné – proč? Nelogičnost takto navržené regulace je zřejmá. Přestože je tato situaci známa řadu let, nikdo ze státních orgánů ani politiků nepřišel s komplexním řešením. A to opomíjím neřešení problematiky přenosu prachu z Polska na území kraje. Máme dojem, že v zahraničí obdobné problémy řeší komplexně a systematičtěji.

Autor

• Bc. Fejfar Vítězslav