„Díky zapojení do globální skupiny získáváme informace o vývoji cen v pravý čas. Profitují z toho i naši stálí odběratelé,“

• Foto

Předmětem vaší činnosti je nákup a prodej hutnických výrobků. Jaká specifika tento obor podle Vás má?'
Jedná se o velice tradičně orientovaný obor, mnohdy až velmi konzervativní.

Jak to myslíte?
Podívejme se například na oblast prodeje přes e-shop. V případě oceli se to zatím vůbec neuchytilo. Naše německá centrála však nyní rozjíždí směrem k vybraným a tradičním klientům projekt elektronického prodeje oceli, tzv. e-connect. Vše je postaveno na oboustranné důvěře, jde vlastně o určitou formu servisu pro stálé odběratele. 

Myslím si, že ocel je prostě stále nenahraditelná. Ano, z toho velkého ocelového koláče část nahradily plasty, samozřejmě beton, ale i hliník či magnezium. Stále více slýcháváme, jak se téměř vše bude tisknout na 3D tiskárně. Třeba se dožiji toho, až se podaří vytisknout 24 metrový nosník na 3D tiskárně. I přes všechny krize nebo „módní vlny“ tady ocel byla, je a bude. Mohlo by se tedy zdát, že tento obor je tak konzervativní, že se nijak nevyvíjí. Ale naopak, výrobci oceli vyvíjejí stále nové a nové jakosti ocelí.

Jste součástí globální německé hutní výrobní a obchodní skupiny Salzgitter AG. Jaké výhody z toho vyvstávají?
V první řadě jde o léta ověřené a stále fungující synergické efekty přímého propojení výroby a prodeje, navíc v rámci globálně působící skupiny. Výhodou je i stabilní finanční zázemí a v neposlední řadě úzká spolupráce při sdílení a vyhodnocování obchodních a strategických informací. Snažíme se tedy (do určité míry) predikovat vývoj na trhu s ocelí. Máme propracovaný interní systém centrálního sdílení dat, se kterým pracujeme v čase.

Našim zákazníkům tak můžeme dát určitá doporučení, je pak na nich jak si informaci vyhodnotí.

Ale když máte informace, například o vývoji cen, pak na tom můžete výrazně vydělat…?
Ano, můžete sice jednorázově vydělat, ale takového klienta pak uvidíme jen dvakrát… poprvé a naposled. My se snažíme budovat především letité vztahy.

Obchodníků s ocelí je na trhu mnoho. Jaká je přidaná (konkurenční) výhoda vaší společnosti?
Kromě již výše uvedeného, jde i o jednoznačnou orientaci na produkty a jakosti materiálů, které se v zahraničí, hlavně v Německu, používají v daleko větší míře než
u nás. Jedná se například o častější používání tzv. vysokopevnostních jakostí. Ocelová konstrukce je pak subtilnější, ale často i pevnější. Uvedu příklad. Jeřábové konstrukce jsou na západě stále více vyráběny z vysokolegované oceli. U nás většinou z běžných konstrukční jakostí, čili co levnější vstupy. Ale že je pak takový jeřáb mnohdy podstatně těžší a v konečném důsledku může být tak i dražší. To již bohužel málokoho trápí.

Jaké segmenty trhu jsou pro vás zajímavé?
S ohledem na náš výrobní a skladový program v první řadě ocelové konstrukce, mostní stavitelství, samozřejmě strojírenský průmysl a energetika. Jsme jednou ze zavedených společností koncernu Salzgitter AG resp. Salzgitter Handel GmbH, který má sklady a pobočky prakticky po celém světě. Nicméně každá ze společností byla založena a akcentuje teritoriální možnosti daného trhu. Samozřejmě se ale snažíme maximálně využít výrobní kapacitu našich hutí, která je cca 8,5 milionu tun oceli ročně, a to v různém sortimentu a jakostech.

Mění se nějak požadavky vašich odběratelů v čase? Jak?
Samozřejmě. Naše společnost působí na českém a slovenském trhu téměř 20 let takže lze srovnávat. Enormně roste tlak na rychlost dodávek, nabídku zpracování, případně dělení materiálů, zákazníci taktéž požadují stále komplexnější nabídku.

Dodávky zajišťujete buď přímo z výrobních závodů Salzgitter AG, nebo ze skladu v ČR za krátkou dodací lhůtu. O jakou dobu jde?
To je u každé dodávky velmi individuální. Standardně se dodává materiál „ze skladu“ většinou do 48 hodin, u dodávek přímo z hutí závisí dodací lhůta na aktuálním výrobním programu, resp. vytíženosti kapacit jednotlivých hutí. Naší nepopiratelnou výhodou je přímý vstup do válcovacích kampaní a léty budované kontakty s kolegy v hutích. Jsme tedy v konkrétních případech schopni nabídnout jak nestandardní délky, tak i dodávku z válcování, například do dvou týdnů. 

Vaše sklady, to jsou „jen“ sklady nebo zde jsou i zařízení pro zajištění vyšší přidané hodnoty hutních polotovarů?
Naše společnost vlastní od roku 2001 sklad v Lutíně u Olomouce. Vybudování tohoto skladu bylo logickým řešením z pohledu teritoriální příslušnosti, tzn. v první řadě dodávek do ČR a SR. Z pohledu technického vybavení bylo od samého počátku standardem používání magnetové technologie pro manipulaci s materiálem a nabídka dělení dlouhého materiálu. Postupně jsme systém dělení materiálu rozšířili na stávající čtyři pily o různém výkonu a kapacitě a o pálící centrum.

Ohledně dalšího rozšíření jak technických možností skladu, tak jeho kapacity je to spíše otázka očekávaného vývoje v oboru. S ohledem na to, že skupina Salzgitter vlastní sklady v Polsku, Maďarsku, ale i dva sklady poblíž hranic s ČR (Fuehrt a Zeithain), kde hlavně sklad v Zeithainu je stran zpracování materiálu na technicky velmi vysoké úrovni, řešíme nyní hlavně otázky synergických efektů propojení a využívání skladových a zpracovatelských kapacit jednotlivých skladů.

Mnoho výrobních firem má problémy s dostatkem kvalifikovaných lidí. Jak jste na tom vy?
Jako jiné firmy, i my se potýkáme s nedostatkem kvalifikovaných lidí. Rád bych poznamenal, že práce ve skladu představuje činnost v „těžkém provozu“. Zde nemůžeme zaměstnat lidi s nízkou kvalifikací za minimální mzdu. Skladový dělník ovládá stroje a zařízení za statisíce, a proto musí mít širší rozhled a odpovědný přístup. A taky vysoké nároky na bezpečnost práce.

Lidi, kteří k nám přijdou, si proto školíme sami, což trvá minimálně tři měsíce. A v případě administrativních pracovníků požadujeme komunikativnost, samostatnost a znalost alespoň jednoho světového jazyka. To je pro nás mnohdy více, než vysokoškolský diplom.

Jste členem ČAOK již mnoho let. Čím je účast v této asociaci přínosná?
Koncern Salzgitter AG a jeho dceřiné společnosti jsou v zahraničí běžně členy všech možných sdružení a asociací. Přínos vidím především v oblasti propagace „huťařiny“ jako oboru a zdůrazňování jeho nepostradatelné a v různých odvětvích průmyslu i léty ověřené praxe. V tomto ČAOK plní svou funkci velmi dobře.

Mrzí mě, že se jako dodavatel oceli nemáme mnohdy šanci dostat ke konečnému spotřebiteli, takže mnohdy ani nevíme, pro koho a jaký účel je naše dodávka určena. Rádi bychom s konečnými zákazníky podstatně více komunikovali o nalezení nejideálnějšího řešení jejich představ. Na druhou stranu jako dobrý příklad vnímám naše dodávky na rezidenci Sacre Coeur 2 v pražském Smíchově, pro zimní stadion Chomutov nebo provoz automobilky Škoda ve Kvasinách.

O to aktivnější by pak ČAOK měla být v komunikaci se stavebními firmami a s nákupčími.
Ano, je potřeba zvýšit jejich povědomí o používaných normách a širších souvislostech využití oceli. Všechno se nedá vyčíst jen z katalogů a prospektů. Intenzivnější by
mohla být i komunikace s orgány státní správy. Proč jsou dálniční mosty v Německu v podstatně větší míře ocelové, a u nás převážně betonové? Vždyť jen takové rozšíření vozovky o nový pruh, který nyní sledujeme na D1, by v případě ocelového mostu mohlo řešit daleko efektivněji. Nemusel by se bourat celý most, jako v případě betonu. Nebo další příklad, velmi zjednodušeně řečeno… Prasklinu v ocelovém mostě lze zavařit, prasklina v betonovém mostě může vést k jeho celkové výměně.

V čem je ČAOK jiný než obdobná asociace například v Německu?
Když se podívám na to, jak obecně fungují různé asociace a sdružení například v Německu, tak bych to charakterizoval dvěma slovy: větší důvěra a fair play. Jsou nastaveny mantinely hry, které se obecně dodržují.

To je ale náznak kartelové dohody.
Nemyslím si. Mantinely jsou tak široké, že jde o optimum pro všechny. I v hokeji se hráči pohybují v určitém prostoru, za mantinel nejdou a ctí jej. A přitom je to tvrdá hra. Pravidla a fair play by se měly dodržovat, kdo to porušuje, měl by jít ven ze hry. V Německu dokonce i odběratelé oceli, zákazníci, často odmítnou firmu, která by chtěla ceny podstřelit. Důvěra je tam někde jinde, než u nás, ale i na tomto je třeba neustále pracovat.

Na druhou stranu ale mnoho českých firem vlastní zahraniční vlastníci, kteří je údajně tlačí do co největších úspor, ceny…
A zkusili jít třeba s nimi do diskuze, pokusili se s nimi komunikovat, vysvětlit? Raději se ani nezmíní, nic neřeší a v konečném důsledku nemusí být výsledný efekt pro konečného zákazníka výhodný. Je to trochu alibismus.

Co Vás, jako obchodníka s ocelí, nejvíce trápí?
Něco jsem již uvedl výše… Nemá cenu zmiňovat tzv. karuselové obchody, o kterých někteří, hlavně politici, tak rádi mluví, ale nic moc se neděje nebo, alespoň doufám, nedělo. Stejné platí i o např. legislativním rámci dodržování dohodnutých splatností, vymahatelnosti práva a podobně, což se ale netýká pouze oboru samotného. Z hlediska oboru je zde otázka nastavení legislativy pro dodržování základních norem provedení a podobně, aby se nemohlo stát, že poměrně složitá a výrobně sofistikovaná zakázka např. ocelové konstrukce tzv. „skončí“ u „výrobce“, který ani neví co je certifikát jakosti, o výrobních podmínkách ani nemluvě. Naproti tomu se bazíruje na nepřeberném množství různých mnohdy nadstandartních certifikátů a zkoušek mnohdy tam, kde to není až tak potřeba. V Česku a Slovensku se vše žene do
extrému. Chápu a respektuji, že žijeme v určitém podnikatelském prostředí, kde platí určité normy, ale my často přebíráme zvyklosti a požadavky ještě v širší míře, než je potřeba. Pak jsme tedy „papežštější než papež“ a děláme si problémy sami. Věřím ale, že v tomto směru se bude situace zlepšovat.

Jaká je vlastně aktuální situace na trhu konstrukčních ocelí?
Jedním slovem nejistá. Bohužel v době,  kdy růstový potenciál Číny a celé jihovýchodní Asie poněkud „kulhá“, nebyl „Brusel“ stále schopen, na rozdíl od jiných světových trhů, na situaci adekvátně reagovat. To s sebou přináší vysokou míru nejistoty dalšího vývoje oboru v celé Evropě.

Svět sleduje propad cen ropy… Jak je na tom ocel? Uveďte vývoj cen a prosím o krátký komentář?
Propad cen ropy v celosvětovém měřítku ovlivňuje trh s ocelí pouze nepřímo, hlavně prostřednictvím investic do produktovodů a zpracovatelského průmyslu. S daleko vyšší mírou ovlivňují trh s ocelí ceny elektrické energie, koksu, železné rudy a hlavně šrotu. Ale dolů jdou právě ceny šrotu, koksu… To je pro hutě výhodné, ne? Třeba v Asii a Rusku určitě. Ale Evropa je tak zatížená vysokou cenou elektřiny, rozsáhlými poplatky za emise a s tím spojenými investicemi do snižování zátěže na životní prostředí, že to konkurenceschopnost evropských výrobců oceli rozhodně nezvyšuje. Velký problém mají třeba ocelárny, které vyrábějí ocel ze šrotu. Pro příklad. Okamžitá spotřeba energie při tavení jedné cca 50tunové „várky“ ze šrotu se skoro rovná spotřebě města s cca 300 tisíci obyvateli v energetické špičce.

Situace některých výrobců je však již tak vážná, že ji snad „Brusel“ nebude moci dále ignorovat a zahájí šetření o dumpingových cenách některých druhů čínské oceli. A to i přesto, že ekonomické vazby s Čínou jsou v mnohých odvětvích, třeba v automobilovém průmyslu, tak úzké, že si silného obchodního partnera nechce nikdo „moc nazlobit“. Šetření však bude jistě trvat několik měsíců, a proto nezbývá než věřit, že se situace alespoň částečně stabilizuje.

Autor

• Ing. Cieslar Stanislav