„Asi si budu muset změnit text na Wikipedii, protože vše se vyvíjí a já se nechci opakovat,“

• Foto

Pane architekte, jste děkanem Fakulty umění a architektury na Technické univerzitě v Liberci. Vnímáte se nyní spíše jako pedagog nebo jako architekt?
Děkanem už nejsem a už nikdy nebudu, vždy jsem se cítil architektem a tak to bude, doufám, i do budoucna. Tu funkci jsem přijal po přemlouvání, abych dostal libereckou fakultu na vrchol, což se podařilo, ale nesmí člověk čekat na uznání, nebo dokonce vděk, protože vždy je připravena spousta takových, kteří chtějí zaujmout vaše místo a výsledky vaší práce si přivlastnit.

V letošním roce jste byl nominován do úzkého finále v soutěži Architekt roku. Jak vůbec podobné soutěže, ankety a klání vnímáte? Zrcadlí se v nich opravdu aktuální stav a kvalita v současné architektuře?
Já vnímám tato klání pozitivně. Je dobře, že existují. Zvyšuje se tím prestiž oboru a čeští architekti snad jednou na tom budou podobně jako švýcarští, kteří jsou na žebříčku vnímání prestižnosti oborů na čtvrtém místě. Čeští nejsou ani v první stovce. Sám jsem pravidla této soutěže dokonce připravoval. Osobně se však těchto soutěží neúčastním. Ani Grand prix architektů, ani české ceny za architekturu. A jsem tomu rád, protože mám jiné preference a jiný program ve své tvorbě. Nominaci sebe sama v Architektu roku nemohu ovlivnit, sám jsem navrhl Petra Hájka, moje účast je mi lhostejná. Myslím si, že soutěž letos určitě vyjádřila skutečnou kvalitu. Jinak jde samozřejmě o názory a stav mysli porotců.

Váš projekt Stezka v oblacích je intenzivně vnímán i obyčejnými lidmi, vzbuzuje emoce, diskuse, dohady… Předurčuje jednoznačně budoucí život stavby její charakter? Zaznamenáváte podobné emoce z výsledného díla i u jiných vašich projektů?
Ano, myslím si, že předurčuje. A zaznamenáváme to u spousty svých objektů a měl jsem na toto téma i velkou výstavu v Praze s názvem Míra a měřítko. Je to dané tím, že se snažím dělat nové, nevídané věci a ty vždycky vzbuzují emoce. A jsem přesvědčený, že o emoce by mělo v architektuře a umění jít především. A sleduji již řadu let, že moje stavby a projekty jsou v zahraničí přijímány mnohem lépe než u nás v Česku.

Váš atelier funguje od roku 1989. Jak moc se za téměř třicet let změnila náplň jeho práce?
Náplň naší práce se za těch třicet let změnila jen trochu. Děláme trochu větší a trochu prestižnější zakázky, objem se stále mírně zvětšuje. Dokonce bych řekl, že to tak udržuji schválně. Zakázky nám chodí stále nové, ale pečlivě si vybírám.

Podle jakého klíče si projekty k realizaci vybíráte? Jsou stavby, do kterých byste rozhodně „nešel“?
Vybírám si podle toho, jak má která zakázka naději na perfektní realizaci. To je hlavní a jediné měřítko. Pokud není od začátku jasné, že si mne investor vybral osobně kvůli mému pojetí architektury, tak zakázku nevezmu. Odmítám asi třetinu zakázek. Odmítl jsem i zakázky kvůli osobě investora.

Snažíte se vždy antroposofii a antropomorfii, ke kterým se hlásíte, promítat do všech vašich projektů? Najdeme je spíše v detailech nebo v celku?
Víte, za ta léta jsem se posunul. Můj slovník zbohatnul zkušenostmi, asi si budu muset změnit text na Wikipedii, protože vše se vyvíjí a já se nechci opakovat. Ty dva směry, které zmiňujete, jsou ve mně někde v hloubi a já se při tvorbě architektonického prostoru o nic uměle nesnažím. Ani nehledám, jen nacházím. Je to niterný proces, který nemá zpočátku jasný výsledek, jehož vytváření do jisté míry nemohu ovlivnit. Dokonce se mi většina staveb objeví ve snu a já je pak jen zhmotním.

Když přijdu k hotové stavbě…podle čeho i laik pozná, že ji navrhoval Fránek?
No snad podle řešení prostoru, nějakého rukopisu, stejně jako poznáte obraz od konkrétního malíře, nebo zpěváka podle hlasu, spisovatele podle jazyka. Snad mluvím svým osobním architektonickým jazykem, používám stejné detaily, materiály, ale hlavně řešení prostoru a atmosféru vně i uvnitř těchto svých domů. Poučuji se u architektů minulosti i některých mých současných zahraničních přátel, kteří mi říkají, co je na mých stavbách zaujalo.

Máte bohaté zkušenosti ze zahraničí. Jaká jsou specifika českých investorů v porovnání s těmi zahraničními?
Řekl bych, že je to stejné. V Číně jsem pracoval pro dvě čínské ženy. Obě byly velmi racionální a obě si stavbu tak hlídaly, že na ní po dobu realizace byly snad pořád. Ale to jsou i mí investoři v Česku.

Co je v současnosti největším problémem české architektury? Jak je vůbec vnímána v zahraničí?
Hodně cestuji a musím říci, že česká soudobá architektura je na tom z pohledu ze zahraničí i fakticky velmi špatně. 90 % stavební produkce se vůbec architekturou nedá nazvat, což je tragické. Staví se bez architektonické hodnoty. Vznikají tisíce domů a bytů ročně a kvalitní, špičkové stavby se dají spočítat na prstech jedné ruky. Nikde není legislativně dán jasný požadavek na nutnost dobré architektury. Před měsícem jsem byl předseda poroty na Grand prix architektů Íránu v Teheránu. Musím říct, že tak nádherné stavby, třeba bytové, jako tam byly ve většině, není u nás ani jedna. Řekl bych, že jsme na dně. A v zahraničí, když se ptám, tak nikdo nezná jedinou soudobou českou stavbu ani jediného architekta.

V jednom z rozhovorů před čtyřmi lety jste prohlásil, že „Prosadit dobrou věc je neskutečná pakárna.“ Platí to stále?
Ano a je to čím dál horší. Aspoň to tak vnímám já. Architektura není v Česku na pořadu dne. Po třiceti letech praxe mne na úřadu klidně vyhodí s projektem slečna architektka sotva vyšlá ze školy. Ale to je jev celosvětový, zvaný “Death of experts”, kdy někdo absolutně bez zkušeností a oborového přehledu a zralosti, z pozice své domnělé moci zamáčkne někoho, koho by zamáčknout neměl. Ale bojujeme za lepší zítřky, abych nebyl tak skeptický.

Na čem aktuálně pracujete?
Teď pracuji na vstupním areálu do pražské Botanické zahrady, na jednom velkém kostele, kterým si plním svůj dávný sen, na bytovém domě U Milosrdných v Praze a na koncepci tří domů do Mexika, Chile a Uruguaye, odkud Vám zrovna odpovídám na Vaše dotazy.

Autor

• Bc. Fejfar Vítězslav